Dohodnutý svazek

40. kapitola

"Co ti mám nalít?" Vytáhl jsem láhev whisky pro sebe a zadíval se na otce. "Brandy?" Zadíval jsem se mezi lahve a přikývl jsem. Nalil jsem nám a sedl si naproti otci. "Tak co, že jsi mě přišel navštívit?" Pozvedl jsem obočí. Nevěřil jsem, že přišel jen tak, nebo kvůli tomu, že sem šla mamka. "Vlastně jsem měl důvod, proč sem jít s ní. Původně jsem ti chtěl zavolat, aby jsi přišel ty, ale když sem chtěla jít..." Pokrčil rameny. Mluvil klidně, ale jeho tvář byla najednou strnulá, ramena napnutá. "Měl by sis ho trochu hlídat." Zamračil jsem se. "Jina?" Chce na něho hodit zase nějakou špínu? Zavrtěl hlavou a vytáhl z kapsy saka flashku. "Tohle mi dneska přišlo. Proto jsem šel i s tvojí matkou. Nemyslím si, že je bezpečné jí teď někam samotnou pouštět." Zamračil jsem se. Co se to sakra děje? Zapnul jsem počítač, abych mohl zapojit flashku a prohlédnout si složku, která tam byla. "Kdo ti to poslal?" Obezřetně jsem se zeptal, zatím co jsem se prokousával dokumenty. Všiml jsem si, že pouze přikývl. Zalapal jsem po dechu. "Ne." Protestoval jsem. To nemůže být pravda. Je přece v base. A nemá z ní vylézt do konce života. "Poslal to po právníkovi. Poslední dokument." Rozklikl jsem ho tedy a zadíval se na něho. "Odpuštění trestu za vhodné chování?!" Vyjel jsem nakvašeně a shodil ze stolu skleničku s whisky. Těžce jsem lapal po dechu. "To nemůže být pravda." Špitl jsem, ale věděl jsem, že to pravda je. Člověk, který se už nikdy neměl objevit v mém životě a kterého jsem nechtěl už nikdy v životě vidět, bude propuštěn. Místo doživotí pouze deset let. "Mamka?" Zvedl jsem hlavu, ale on pouze zavrtěl hlavou. "Neví to a tak to i zůstane. Tohle by nezvládla." Musel jsem s ním souhlasit. "Co budeš dělat? Nemůžeš jí nechat najednou hlídat celou ochrankou, aniž by si toho všimla." Povzdechl si. "Co budeš dělat ty?" Povzdechl jsem si. Měl pravdu. Ani já jsem si nevěděl rady. "V tuhle chvíli si beru volno a beru tvojí matku do letního sídla po mých rodičích. Jsem si jistý, že o něm nikdo neví, oficiálně bylo prodaný a nevíte o něm ani vy." Přikývl jsem. To je možnost jak se ukrýt. Ale to nejde navždy. "Je to jen dočasné řešení." Kývl, jako by mi četl myšlenky. "Ale než něco vymyslíme musí zmizet. Oba. On nepůjde po tobě, NamJoone. Půjde po něm, protože bude vědět, že tím ti ublíží nejvíc." Povzdechl jsem si. Ano. To jsem věděl. To stejné udělal i před deseti lety, když pomstu na otci řešil tím, že ublížil jeho milovaným. A bylo mi jasné, že se mě, člověku který ho usvědčil už jako malý kluk, bude chtít pomstít právě tím, že něco provede Jinovi. Chlap, který mi pouhýma dvěma týdny zkazil několik let. A když jsem si myslel, že jsem se z toho dostal a dokonce přestal mít noční můry, vrátí se na svobodu. "Vem si volno, odjíždíme zítra. Tvé matce jsem to vysvětlil tak, že společná dovolená jí lépe umožní domluvit se s ním na svatbě a navíc by se tam mohla i konat." Povzdechl jsem si a kývl. Nic jiného mi nezbývalo. Musel jsem Jina dostat rozhodně pryč. Nemohl jsem ho nechat tady, když on bude na svobodě. On. Jung Kang Dae. Tak všední jméno a tak nevšední člověk.