Dohodnutý svazek

61. kapitola

"Tak jo. Zase za rok." Povzdechl jsem si a objal starého pána. Ten týden uběhl hrozně rychle. Chtěl bych si to prodloužit tak o měsíc. Aspoň. "Tak pojď." Povzdechl jsem si a líbnul jsem Jina za ruku. "Mějte se. Rád jsem vás zase viděl. Ahoj." Nastoupil jsem do auta a položil si hlavu na Jinovo rameno. "Nechce se mi domů." Stěžoval jsem si. Slyšel jsem jak se uchechtl. Prohrábl mi vlasy. "Já vím, že ne. Ale nedá se nic dělat. Musíš do práce." Souhlasně jsem zamručel. Jo. To jsem musel. Napsal jsem toho tu dost, jako vždycky. Ta fyzická práce mi opravdu dost pomáhala. Ale potřeboval jsem to všechno dodělat, nechat schválit... A začít pomalu a postupně nahrávat. "Já vím." Uvelebil jsem se více na jeho rameni. "Chce se mi spát." Zavřel jsem oči. "Tak spi." Ujistil mě a já konečně zavřel oči.

...

"Joonie... Joonie, vstávej." Neochotně jsem zamručel a více se uvelebil na jeho rameni. "Ale no tak, Joone. Vstávej, já tě neunesu." Zavrtěl jsem se, ale stále jsem odmítal přijmout, že bych měl vstávat. "NamJoone, já se s tebou rozvedu." Vyšvihl jsem se do sedu a zaraženě na něho koukal. "Konečně." Povzdechl si Jin. "Co jsi to řekl?" Mračil jsem se na něho. Věděl jsem, že mě chtěl jenom vzbudit, ale říkat něco takového... To se mi opravdu nelíbilo. "Promiň." Políbil mě na nos. "Ale tebe opravdu nešlo vzbudit. Nikdy bych se s tebou nerozvedl." Mračil jsem se. "Tak to neříkej." Zavrčel jsem a vylezl z auta. Možná jsem se choval přehnaně, ale já tyhle kecy nesnášel. Vydal jsem se do domu. "Máš volno." Ujistil jsem Paula. Já chtěl jenom do postele. "Ahoj." Podrbal jsem Dustyho, který na mě skočil, jen jsem otevřel dveře a vydal se nahoru po schodech a do ložnice. Do postele jsem padl, aniž bych se svlékal. "NamJoone!" Vtrhl do pokoje SeokJin. "Omlouvám se. Já... Já..." Zadíval jsem se na něho. Byl jsem naštvaný, ale ten jeho pohled... Bože, vypadal jak opuštěné štěně. "Pojď sem." Vzal jsem ho na milost a hned jak přelezl přes postel ke mně, přivinul jsem si ho k sobě. "Už to neříkej." Zavrčel jsem na něho. "Omlouvám se. Už nikdy, slibuju." Povzdechl jsem si a políbil ho do vlasů. "Dobře." Uvelebil jsem se a zavřel oči. "Měl by ses ještě najíst, víš? Od rána jsi nejedl." Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. "Nemám hlad." Přiznal jsem. Úplně jsem viděl, jak se zamračil, i když jsem měl zavřené oči. "Měl bys něco jíst. Není ti něco?" Ucítil jsem jeho ruku na čele a pousmál jsem se. "Cítím se dobře, jen se mi chce spát." Zamručel jsem. "Ale, když jinak nedáš..." Povzdechl jsem si a překulil se, takže jsem ho polovinou těla zalehl. "Možná bych neodmítl tvoje kalguksu." Zamručel jsem. Hlad jsem neměl, ale když se jednalo o tohle... "Jsi opravdu nenáročný." Povzdechl si a políbil mě na čelo. "Ale cokoliv. Hlavně když se najíš." Vyklouzl z pode mě. Slyšel jsem ještě jak se převléká a pak zmizel z pokoje. Povzdechl jsem si. Najednou se mi až tak spát nechtělo. Teda nechtělo... Byl jsem šíleně ospalý, ale nechtěl jsem tu ležet bez něho. Vstal jsem a s dekou okolo sebe jsem se vydal za ním. "Co tu děláš?" Otočil se na mě. "Nechci tam být sám." Zamručel jsem a vůbec se mi nelíbilo, že jsem to řekl nahlas. "Opravdu na tebe nic neleze?" Zeptal se ustaraně a přispěchal ke mně, aby mě uložil na gauč. Zababušil mě do peřiny. "Nejsem malý." Připomněl jsem mu, ale to nemělo cenu. On to prostě chtěl udělat. "Já vím. Klidně se prospi, než udělám jídlo." Souhlasně jsem zamručel. Chvilku jsem pozoroval, jak se pohybuje po kuchyni, ale i přes moji snahu, jsem za chvilku usnul.