Dohodnutý svazek

12. kapitola

"To už je tolik?" Zděsil jsem se. Byli dvě hodiny. Čas ve studiu, vždycky hrozně utíkal, hlavně při skládání. "Promiň, Jinie. Musíš mít hlad." Otočil jsem se na Jina, který o něčem mluvil s Minem. Jen pokrčil rameny. "Co by sis dal? Pošlu pro to Paula. "Samgyetang!" Zajásal JiMin. Vrhl jsem po něm pohled. "Co přesně tě přimělo si myslet, že jsem se ptal tebe?" Pozvedl jsem obočí. "Buď na něho hodný!" Zavrčel na mě Seok a ochranářsky si ho k sobě přitáhl. "Já na něj hodný jsem! Vždyť vybírá jídlo, každý den!" Rozhodil jsem ruce. V životě jsem nebyl na nikoho hodnější, než je malý JiMinie! "Takže se klidni." Otočil jsem se zpátky na Jina. "A ty řekni co mám objednat. A nejlépe ne polívku, ať se pořádně najíš." Povzdechl si. "Handžeongsik? Tam si vybere každý." Navrhl a já kývl. "Dobrý nápad." Usmál jsem se a odešel zavolat Paulovi. "Nemám říct Peterovi?" Navrhl HoSeok. Usmál jsem se. "To je to dobrý, děkuju. Stejně pro dnešek po jídle pojedeme a já potřebuju, aby mi do té doby něco zařídil." Usmál jsem se a šel mu zavolat. Korejské bohaté rodiny, měli ve zvyku si jako řidiče, najímat chlapy z ciziny, hlavně z Ameriky. Byli vyšší a mohutnější, než normální Asiati a poskytovali nám větší pocit obrany. Většinou jsme je měli jako řidiče a ochranku v jednom. Spíš takový asistent. Paul zároveň velel ochrance, která se skládala z dalších 3 chlápků a já stále nevěděl, koho přiřadit Jinovi. Možná bych se s ním mohl poradit. Poprosil jsem ho o jídlo a vrátil se za ostatními. "Za chvilku tu bude." Ujistil jsem je a objal JiMinieho. "Nemrač se, prďolo... Polívka se už veze." Ujistil jsem ho. Zvedl ke mně překvapený pohled. "No jo, řekl jsem ti o ní." Souhlasil jsem a on se rozzářil.