Dohodnutý svazek

9. kapitola

"Můžeme?" Nakoukl jsem do pokoje. "Měl bych odejít." Zmateně jsem se na něho podíval. "Slyšel jsem jak se hádate. Prostě mě vrať k rodičům. Bude to pro tebe lepší a jednoduší." Povzdechl jsem si. "Nesmysl. Pojď jdeme, ať se můžeš najíst. Jsi hubený jak tyčka. Máš rád vdolky?" Zvedl jsem krabičku. "Miluju je." Přiznal, když vstal a šel ke dveřím. Usmál jsem se. "To je dobře. Máma dělá nejlepší na světě." Ujistil jsem ho a ustoupil, aby mohl projít. "Do studia. Cestou se stavíme pro snídani." Měli jsme sice vdolky, ale šest minivdolečků bylo pro dva málo, protože zbytek snědí určitě kolegové. "Co by sis dal?" Zeptal jsem se Jina, když já jsem potvrdil, že si dám jako vždy Anglickou. Překvapilo ho, že se ho ptám. "Já... Můžu taky?" Zeptal se nakonec a já s úsměvem řekl řidiči ještě o jednu. "Můžeš cokoliv." Řekl jsem, když odešel. "Nejsem jako tvoji rodiče nebo můj otec. Nemíním ti něco zakazovat nebo ti poroučet. Jsi svobodný... Jen by ses měl držet u mě. Jinak na tebe tvůj otec lehce došáhne." Vypadal, že přesně tohle mu je jasné. "Proč to všechno děláš?" Zeptal se zmateně. Opřel jsem se do sedadla. "Když přišel otec s tím, že mi sežene manžela, odmítl jsem to. Jenže mi oznámil, že vás pozval na druhý den a nedal mi prostor namítat, že netoužím po loutce." Zavrtěl jsem naštvaně hlavou. "Donutil mě tam jít. Když jsi se ozval... Tak vzpurný tomu všemu... Zaujal si mě." Přiznal jsem. "Tím, že jsi se stavěl systému, co tu je nekolik stovek let. Nebyl si loutka jako ostatní. A navíc si byl naprosto nádherný... A nedosažitelný." Usmál jsem se. Vrátil se řidič a Jin po zbytek cesty mlčel.

...

"Pane Kime." Převzal jsem si snídani. "Děkuju. Až budeme odcházet, zavolám vám. Rádi bychom jeli ještě do centra." Upozornil jsem ho a on jen přikývl. "Cokoliv řeknete." Ujistil mě a odešel do auta. Odjel. "Tak pojď. Neztrať se prosím. Mohl bys narazit na blbce, co mají stejné názory jako můj otec." Podíval jsem se na Jina a pak ho vedl do výtahu a do posledního, dvacátého patra. Vstoupil jsem do posledních dveří, do nejmodernějšího a největšího studia ve městě. "Ahoj." Pozdravil jsem SeHuna a usmál se. "Tohle je SeokJin. Je možné, že mě bude v dohledné době doprovázet." Podíval jsem se na SeHuna. "To je SeHun. Ten vše nahrává." Zjednodušil jsem to, aby snadno pochopil jeho náplň práce. "Ještě je tu někde můj asistent, ale chodí často pozdě." Protočil jsem oči nad malým JiMiniem, který snad nikdy nepřišel včas. "Já tu jsem." Ozvalo se ublíženě z rohu. "Ah. Tak jo. To je JiMinie." Usmál jsem se a objal to skvrně. "Ale moc se s ním nebratříčkuj. Má hrozně žárlivého přítele." Zavrtěl jsem nad ním hlavou. "Najez se." Podal jsem mu snídani a postavil na stůl vdolky. "Nechte nám tam!" Upozornil jsem ty dva. "No jo..." Zamručeli. "Chci aby sis prostudoval tohle." Hodil jsem SeHunovi na stůl nový text s hudbou. Ukořistil jsem si kousek slaniny a převzal od Minieho plechovku s Fantou. "Dík." Pořádně jsem ji zapil. "Ale teď jdeme na to. Mám hlad a Seok je za chvíli tady." Odtáhl jsem SeHuna k jeho pultu. Nasadil si sluchátka, zatímco já vešel za sklo. "Můžeš." Potvrdil mi nakonec, když jsme byli oba připravený. Tuhle poslední část jsem musel zarapovat dřív, než si pro hotové CD přijde HoSeok. Nestíhali jsme.