Dohodnutý svazek

37. kapitola

"Kde máš Jina?" Zadíval se na mě JiMin. Viděl jsem, že YoonGi za ním se chtěl spíše zeptat, ale netroufl si. "Bude dneska s mamkou po dlouhé době." YoonGi zesmutněl. Neměl tu co dělat, když tu nebyl Jin. JiMin ho hned objal. "Ale no tak, kotě, co se děje?" Přišel zrovna Seok a bratrsky mě objal kolem ramen, koukajíc na YoonGiho. "Nechal jsem doma Jina." Seok chápavě kývl a usmál se. "Mám nápad." YoonGi zvedl hlavu. "Dole čeká můj asistent." Giho oči ho se zájmem pozorovali. "Budeš teď hodný kluk a půjdeš za ním." Přešel k němu a pohladil ho po tváři. "Necháš se jím odvést do centra do nákupního střediska." Zamračil se. "Ale no tak. Půjde s tebou, nebudeš tam sám. A ty budeš hodný a koupíš si, co jen budeš chtít. A pak tě vezme do speciálního obchodu, dobře? Vybereš si tam cokoliv, co se ti bude líbit." YoonGi poslušně kývl. "Dobře. Utíkej, moji kreditku už má." YoonGi kývl a odešel. "Jsi hrozný perverzák." Pobaveně jsem se zadíval na JiMina, když jsme to řekli na stejno. Oběma nám bylo jasné, co to bude za speciální obchod. Radši jsem se začal věnovat práci.

...

"Jsem doma." Pověsil jsem si bundu na věšák a srovnal boty. "Díky, Paule." Podal jsem mu složky. "Tohle už nepotřebuju a kdybys byl tak hodný, tak v pracovně mám hned složky k jeho otci." Kývl jsem hlavou směrem do bytu a on hned pochopil. "Vezmu si je a ještě se na to jednou podíváme. Něco kuje a znervózňuje mě, že nevím co." Kývl jsem. Jo, jeho otec rozhodně něco plánuje. A byl jsem si jistý, že se mi to nebude líbit. "Buď tak hodný." Vešel jsem do obýváku. "Ahoj." Přešel jsem ke křeslu a políbil Jina láskyplně na tvář. "Dobrý den," pousmál jsem se na jeho mamku. "Oh, ale no tak. Tak stará ještě nejsem." Nevině jsem se na ní usmál. "Spíše naopak." Ujistil jsem jí. Zadíval jsem se na Jina, který byl červený, nejspíš jsem ho tou pusou dostal do rozpaků. "Hodně jsem toho o tobě slyšela." Pousmála se na mě a já málem zasténal. Hodil jsem pohled zpět po Jinovi. Co si jí navykládal? Ptali se moje oči. "Jen to nejhorší." Ujistil mě se šibalským úsměvem. "Jine, chovej se." Napomenula ho hned matka, ale já se jen usmál a zavrtěl hlavou. "To je v pořádku. Už je takový." Mamka si povzdechla. "Jo. Výchova byla k ničemu, když se setkala s jeho náturou." Zavrtěl jsem hlavou. "Kdyby byla k něčemu, nejspíš by neseděl u mě v bytě." Jin se zamračil. "No co? Netajím se tím, že tě miluju proto, jaký jsi." Pokrčil jsem rameny. "Krása není všechno." Mrkl jsem na něho, protože jsem věděl, že právě svojí krásou si je ten pacholek velmi jistý.