Dohodnutý svazek

Epilog

"Konečně." Pousmál jsem se a přitáhl si k sobě Jina pro polibek. "Omlouvám se. Spěchal jsem, jak jen jsem mohl. Malý je u našich?" Zavrtěl hlavou. "U HoSeoka a kluků." Přikývl jsem. "Dobře. A jak to vypadá tady?" Jin se pousmál a podíval se na zavřené dveře. "Stihl jsi to jen tak tak. Už rodí." Pousmál jsem se a sklonil se k Jinovi. Vpil jsem se mu do rtů. "Neplakej." Špitl jsem. Slzy, které pravděpodobně zadržoval, se mu vedraly do očí. Pousmál jsem se a vmanévroval ho na postel, aby si sedl. "V pořádku?" Zeptala se ustaraně sestřička. Ani jsme neslyšeli, že vešla. "Jo, je v pořádku." Ujistil jsem jí. Pousmála se. "Váš syn je na světě. Má tři kila osmdesát a měří padesát centimetrů. Jen ho umyjí a prohlídnout a už bude u vás." To Jina dostalo úplně. Hlasitě vzlykl a zabořil mi obličej do ramene. Pousmál jsem se a hladil jsem ho po zádech. Co si budeme... Nama taky obrečel, i když ne tolik. Přece jen byl v šoku a já se mu nedivím. Tohle nebyla obvyklá situace a on s ní rozhodně nepočítal. "Děkujeme." Usmál jsem se na sestřičku. Jen se starostlivě pousmála a podala mi pro Jina ubrousky, než odešla. "Dej se do kupy." Políbil jsem ho do vlasů a nechal ho, aby si utřel slzy a vysmrkal se. "Miluju tě." Přivinul jsem si ho k sobě. "Já tebe." Ujistil jsem ho. Ozvalo se zaklepání, do pokoje vešla ta samá sestřička a za ní... "Sang-Hun." Špitl rozněžněle Jin. Pousmál jsem se a pustil ho. Sestřička, která držela v náručí miminko v zavinovačce k nám přistoupila a vložila ho Jinovi do náruče. "Váš syn je v naprostém pořádku." Pousmál jsem se. "Děkujeme." Sestřičky nás nechali o samotě, s ještě pár radami. Pohladil jsem prstem to drobné stvoření. Jin se natáhl pro polibek a já mu ho mile rád oplatil.

...

"Ahoj, lásko." Vstoupil jsem do nemocničního pokoje, za ruku vedouc našeho malého syna. "Ahoj." Pousmál se Jin. Přešel jsem k němu, zrovna držel našeho drobečka, Nama, jsem stále držel dál od nich. Políbil jsem Jina a pak teprve jsem se sklonil k Namovi. "Poslouchej." Napomenul jsem ho a on se na mě otočil. "Pamatuj na to, o čem jsme mluvili ano? Musíš opatrně a bez dovolení k miminku sám nesmíš. Je moc malinký a mohl by jsi mu ublížit." Přikývl. "Dobře." Pousmál jsem se a vysadil Nama na postel. Klekl si a vtiskl pusu na tvář Jinovi. Ten se pousmál a nechal se obejmout okolo krku. Pak se Nam zaměřil na miminko v jeho náručí. "Bláška?" Jin přikývl. Sedl jsem si na kraj postele a vzal jsem Namovu ruku do svý. Jeho prstíky jsem pak lehce přejel po miminku. Fascinovaně koukal na to mrně. Pousmál jsem se a stáhl si ho na klín. "Teď jsi starší bráška a musíš na něho dávat pozor." Vážně přikývl. Usmál jsem se a přivinul si ho k sobě.

Jin dokrmil a já s úsměvem pustil Nama. "Počkej." Slezl ze mě a já si vzal na ruce toho drobka. "Pojď sem." Jin natáhl ruce k Namovi. "Konečně tě můžu pořádně obejmout." Špitl mu do vlásků a užíval si přítomnost našeho staršího syna. Ozvalo se zaklepání a do pokoje nakoukla moje mamka. "Ahoj, můžeme?" Jin přikývl. Vešli do pokoje. "Děda s babi!" Vyjekl Nam. "Ticho, Name. Takhle nemůžeš, vyděsil jsi ho." Huboval mírně Jin, zatímco uzlíček v mém náručí plakal. Vstal jsem s ním a konejšil ho, nakonec přece jen pláč ustal. Nam se zatím tiše vítal s mými rodiči, když se otočil zpátky na Jina, ten se zamračil. "Proč pláčeš?" Nechápal a vytáhl si ho zpět do náruče. "Já jsem nechtěl." Vzlykl. "Musíš si dávat pozor, když takhle křičíš tak ho vyděsíš. Ale nemusíš plakat. No tak. My se přece nezlobíme." Přivinul si to trdlo k sobě. Pousmál jsem se a pohladil malého po tvářičce, vrátil jsem se k ostatním. "Můžu?" Zeptala se mamka. Opatrně jsem jí malého vložil do náruče. Táta se tvářil tak nějak... Neutrálně? Což mě překvapilo z toho nápadu nebyl vůbec nadšený. Čekal jsem, že bude naštvaný, ale on nevypadal nijak. K našemu překvapení si ho po chvilce převzal od mámy i on. Jin se na něho z poza Nama koukal. Otec se na miminko pousmál. Podívali jsme se na sebe s Jinem. Vyhráno jsme neměli, ale aspoň to vypadalo, že to přijmul. Teď stačí jen doufat, že Nama nebude upřednostňovat, že přijme malého Sang-Huna za svého vnuka, i když ne pokrevně. Ze začátku ovšem nevypadalo, že by byl nadšen z myšlenky, že jsem dovolil, aby Jin zplodil syna. Nebylo to normální, bylo to spíše proti nepsaným pravidlům... Ale co v našem vztahu nebylo? Přešel jsem ke svému manželovi a staršímu synovi a přivinul si je k sobě.

...

"Dědo!" Vyskočil Nam nadšeně z auta, hned jak jsem ho odpoutal a rozběhl se přes zahradu, následován svým malým bráškou, který byl značně pomalejší. Povalil staršího muže do trávy a ten ho začal lechtat. Mladší si kecl do trávy, kousek od nich, neudržel v té "rychlosti" rovnováhu. "No polez." Pobídl ho a natáhl k němu druhou ruku, zatímco první stále provokoval Nama. Sang došel posledních pár kroků. Stáhl si ho k sobě. Pousmál jsem se. "A tohle je prosím majitel největší firmy a nejbohatší člověk v Asii." Zavrtěl jsem nad svým otcem hlavou. Dováděl tam s nimi jak malé dítě. Ze země už se sice zvedli, ale teď ty dva naháněl po zahradě. Respektive malého Sanga si právě vyhazoval do náruče a pronásledoval s nim malého Nama. Toho chytl za pas taky a vyhodil si ho na druhou ruku, než se otočil na mě. "Stížnost?" Pousmál jsem se. "Ne. Jen si občas říkám, co by na tohle řekla veřejnost." Ti ho všichni znali samozřejmě jinak. "No... Já myslím, že už by ses jich klidně mohl zeptat." Přišla k nám z domu máma a oba nás objala a políbila na tvář, než se šla přivítat s dětmi. "Jak to myslíš?" Nechápal jsem. "Copak vůbec nečteš noviny?" Pokrčil jsem rameny. "Vlastně ne." Povzdechla si a přešla ke stolu, kde měl otec rozečtené ty své a podala mi je. Cukali mu koutky. Na titulní straně byla přes celou stranu fotka mého otce, svaleného v bazénku s balónky a na něm se válejíc naše dvě děti. Titulek k fotce pak zněl: Korejský miliardář Kim spatřen v dětském koutku. Je toto opravdu ten vážný a strohý muž? Podtitulek pak: Vypadá spokojeně a smířeně. Je to ale tak, nebo svého nevlastního vnuka "přijal" jen na oko veřejnosti? Zavrtěl jsem hlavou. Článek, který byl přes další dvě strany, jsem nečetl, nebylo potřeba. Stejně tam zase jen rozebírají naší rodinu. Přešel jsem ke svému otci a lehce ho objal. "Jsem rád, že se tak chováš i na veřejnosti." Děti by byli smutné, kdyby se k nim najednou choval jinak. "A z těch idiotů si nic nedělej. My víme pravdu." Usmál jsem se. Ten podtitulek mě ale ve skutečnosti naštval! Jak jako nevlastní vnuk? Opravdu tak potřebují pořád někoho rozebírat? "To si děláš..." Ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Jin na rozdíl ode mě, článek četl. "Co se děje?" Vzal jsem si na ruce Sanga, když ke mně natáhl packy a vrátil jsem se k nim. "Není to ale pouze o pochybnosti toho, zda Kim dokázal vzít za svého syna Kima SeokJina, manžela jeho syna Kima NamJoona. Ten sám přišel s tím, že by Kim SeokJin sám měl mít svého syna a proto navrhl druhou náhradní matku, která mu měla porodit syna. Tak se i stalo. Ukázalo se, ale, že Kim NamJoon lituje svého rozhodnutí. Na veřejnosti se objevuje zásadně pouze se svým malým synem Kimem NamKyem. Pokud se objeví všichni, nikdy nemá blízko k synovi SangHunovi. Dokonce to i prohlásil do jednoho rozhovoru. Citace: "Miluju svého manžela a jeho syna mám rád. Ale není to moje krev. NamKyu je můj syn a je to můj život. Nedokážu je brát stejně, protože Sang prostě není moje krev, není to můj vlastní syn. I když bych chtěl." Konec citace. Jeho manžel tam pouze seděl, hleděl si na prsty a mlčel. Podlehl tomu stavu i on a přestal bojovat za svého syna, přestal ho tak brát?" Zarazil jsem ho, než stihl pokračovat. Sebral jsem mu noviny. "Nečti takový svinstva." Vtiskl jsem noviny matce a přivinul si ho k sobě. "Ty víš, že to jsou lži." Políbil jsem ho do vlasů. Jednak byl na všech rozhovorech se mnou, takže bych mu to těžko řekl za zády, pak hlavně by nikdy nemlčel, kdybych tohle prohlásil. A hlavně věděl, že bych tohle nikdy neřekl. Své syny. OBA SVÉ syny miluju a nikdy bych mezi nimi nedělal rozdíl. Stejně jako jsou kecy o údajné veřejnosti. Ano, je pravda, když se malý Nam nechal nosit, že víceméně kočárek s malým vezl Jin, ale to jen proto, že na něho byl Nam už těžký na to, aby ho nesl na větší vzdálenost, nebo když byl unavený. K malému Sangovi jsem se ale na veřejnosti choval naprosto stejně jako k Namovi, stejně tak doma. "Co je na tom tak baví?" Pokrčil jsem rameny. "Kdyby napsali, že jsme perfektní rodinka, nikdo to nebude číst. Neřeš to." Pousmál jsem se. "My víme své a normální lidé taky. Idioti nás zajímat nemusí." Políbil jsem ho do vlásků. Jin se odtáhl a vzal malého Nama do náruče. "Proč jsi smutný?" Pousmál se. "Nejsem. Všechno je v pořádku." Ujistil ho a přivinul si ho k sobě. "Miluju vás." Pousmáli jsme se s Jinem. "My vás taky." Cvrnkl jsem malého do nosu. "Á tě!" Ozval se malý Sang. Pousmál jsem se a políbil ho na hlavičku. "My tebe." Přivinul jsem si ho více k sobě. Všechno bylo tak, jak má být. A komu se na našem vztahu něco nelíbilo... No vyřešit si to musí sám.