Dohodnutý svazek

5. kapitola

Dejme tomu, že má na fotce černé vlasy :D

Ležel na posteli na boku tak, že jsem měl skvělý výhled. Byl na boku, objímajíc peřinu. Vypadal spokojeně. Konečně se jeho věčně napjatá tvar uvolnila a byl najednou ještě krásnější. Potichu jsem zavřel dveře a sedl si k pracovnímu stolu. Nechtěl jsem ho budit a jeho zranění určitě vydrží, než přijde doktor. Stejně tu bude každou chvíli. Zatím jsem si jen líně čmáral na papír, než se ozvalo zaklepání na dveře. "Co to..." Probudil se, ale hned sykl bolestí. "Je tu doktor." Otevřel jsem dveře a nechal ho vejít do místnosti. "Nechci." Odmítl a zachumlal se více do peřiny. Povzdechl jsem si. "Nech se vyšetřit. Prosím." Hodil na mě vzteklý pohled. "Necháš nás?" S povzdechem jsem poslechl doktora a odešel na chodbu. Nevzdaloval jsem se ale. I přes dveře jsem slyšel bolestivé lapání po dechu a občasné vyjeknutí. Jen doufám, že je všechno povrchové.

...

Nakonec se přece jen objevil doktor. "Má spoustu pohmožděnin a odřenin." Zamračil se. "Ten kluk nemá centimetr kůže pod šaty zdravou. Dávej na něho pozor a postarej se o něho. I když bude protestovat." Protočil nad ním očima a odešel. "Děkuju." Zavolal jsem za ním a vešel zpátky do pokoje. Ležel na posteli, tváří k oknu a nevypadal, že by se se mnou chtěl bavit. "Je něco, co bych pro tebe mohl udělat? Nechceš pití? Nemáš hlad? Řekni si, jestli něco chceš." Postavil jsem se před postel. "Proč mě prostě nenecháš na pokoji? Třeba v klidu umřít? Nebudu tvůj poslušný otrok " zavrčel. "Nechceš umřít." Chtěl jsem mu to rozmluvit. "Věř mi. Než tohle, radši smrt." Poukázal na mé tetování na krku. Povzdechl jsem si. "Můžeš mít svobodu víš." Odfrkl si a já si povzdechl. Jasně, že mi nevěří. "Přinesu ti vodu a jídlo." Odešel jsem do kuchyně. Nebude jednoduché ho přesvědčit, že nechci, aby byl poslušná loutka. A že se mi OPRAVDU líbí. "NamJoone." Vážný otcův tón mě zarazil. A sakra. Proč teď?