Dohodnutý svazek

71. kapitola

...

"Táta! Táta!" Natáhl jsem se a chytil to škvrně. "Nikam. Jezdí tu auta!" Huboval jsem ho a vytáhl si ho do náruče. Byli jsme sice v parku, ale na kraji a tři metry od nás byla silnice. A Joon navíc na druhé straně. Namie sice ještě moc neběhal, stále přepadával, ale zrovna by se mu to povedlo a co. "Počkej, až přejde." Políbil jsem toho ročního raracha na tvářičku a držel ho u sebe. NamJoon přešel silnici a teprve když stál dva metry od nás, pustil jsem ho. Joon se sklonil a chytil ho do náruče. "Ahoj, broučku." Přivinul si ho k sobě. Nechal jsem jim jejich chvilku, než přešli ke mně. "Od kdy mě chodíte vyzvedávat?" Pousmál se, když se odtáhnul z polibku. "Od doby, co tě skoro nevidíme." Odvětil jsem. "Kdybychom si pro tebe nepřišli, přišel by jsi zase až v noci." Zavrtěl jsem nad ním hlavou. "Já vím. Omlouvám se. Ale dneska jsme všechno dokončili. Už to bude zase dobrý." Kývl jsem. "To je dobře. Jsi moc unavený? Říkal jsem si, že bychom mohli vzít malého na hřiště." Pousmál se. "To zní jako dobrý plán." Připustil. Vydal se do nedalekého parku s malým v náručí. Spokojeně jsem se rozešel za nimi a srovnal s ním krok. I když měl práce nad hlavu, na malého Nama si vždycky čas udělal. Na celou naší malou rodinku. Natáhl ke mně ruku a já si s ním spokojeně propletl prsty.

...

"Počkej na mě!" Vyjekl NamJoon a jen tak tak, zachytil našeho syna, který se sám pokusil hačnout na klouzačku a málem sjel po papule. "Co to bylo?" Káral ho lehce. Malý si z toho nic nedělal, ze šoku už se dávno vzpamatoval a tím, že se mu nic nestalo, nemělo pro něho cenu něco řešit. Vykroutil se mu z náruče. "Táta!" Vydal se za mnou, ale hned padl na ručičky. Znovu se zvedl a druhý pokus byl o něco zdařilejší, než padl na zadek. "Táta!" Zamručel a prostě se vyhoupl na čtyři a už za mnou pádil. Pousmál jsem se a sklonil se, abych ho chytl do náruče a vysadil si ho klín. "Zlobíš taťku?" Otočil se. "Táta!" Ukázal prstíkem kde je. "Ano. Tam je." Pousmál jsem se na něho a natáhl se pro kapsičku. "Chceš?" Nadšeně zatleskal. "Mňamí!" Otřel jsem mu ručky od písku a otevřel mu ovocnou kapsičku. NamJoon si k nám přišel sednout. "V pořádku?" Přikývl jsem a opřel si o něho hlavu. "Naprosto." Pousmál jsem se. Konečně jsme měli zase chvilku pro sebe. Ten týden a půl byl opravdu na nic. Byl jsem zvyklý s ním být celý dny. "Usnul ti." Upozornil mě. Podíval jsem se na prďolu v mém náručí. Spinkal, kapsičku stále u pusy. Sebral jsem mu jí a zavřel. Opatrně jsem mu otřel pusu, abych ho nevzbudil a uložil do kočárku. "Půjdeme?" Přikývl a vzal kočárek.