Dohodnutý svazek

22. kapitola

Zavrtěl hlavou. "Měl by jsi si to ještě rozmyslet... Nemám co." Přitáhl jsem si ho do objetí. "Prosím. Kašli na to, kdo jsi ty, nebo kdo jsem já. Teď na tom nezáleží. Už nejsi svázán svým otcem a svojí rodinou. A můj postoj k tomu všemu je jasný. Kašli na ně, kašli i na mě. Ale nezahazuj svůj sen. A už vůbec ne, kvůli někomu, kdo ti kazil celý život. Chceš zpívat? Tak prostě zpívej." Donutil jsem ho, aby se podíval na mě. "Tady jsi volný, Jine." Jin sklopil oči, když nemohl celou hlavu. "To bych neřekl." Zmateně jsem se zamračil a odtáhl ho na délku paží. "Proč? Co se děje?" Odtáhl se úplně. "Není to tebou." Ujistil mě hned. "Jenže to není tak jednoduché víš? Můj otec mě musel celou dobu živit. A dělal to jen proto, protože chtěl vydělat na mém prodeji." Odmlčel se a vrátil se ke sporáku, aby se mu to nepálilo. "A teď ze mě nemá nic. Nenechá mě. Kdyby mě nechtěl prodat, nejspíš by mě zabil už jako mimino. Nebo by se mě zbavil. Tohle on prostě nenechá tak jak to je." Pousmál jsem se. "Chápu, že tě to trápí." Ujistil jsem ho a objal ho zezadu. "Ale nemusí. Můj otec má jisté povinnosti, víš? I když se mu nelíbí, koho jsem si vybral, odvedl jsem tě. A ve chvíli kdy jsem tě odvedl od rodičů, tak on musí zaplatit." Překvapeně na mě koukl. "Je to zákon a proti tomu on nepůjde." Ujistil jsem ho. "Nedostanou tolik, kolik by dostali, kdyby tě nebil... A kdyby jsi nebyl drzý." Pobaveně jsem se usmál. "Ale hravě to pokryje nejen to, co za tebe otec dal, ale celý jejich zbývající život. Nemá důvod tě pronásledovat. Stále je to víc, než by dostal od průměrného zbohatlíka." Ujistil jsem ho. "A rozhodně víc, než by dostal od západní čtvrti." Překvapeně na mě vzhlédl. "No co myslíš? Otec si o tobě zjistil až děsivě moc informací, aby mě tím mohl přesvědčit. Řekl bych, že to, že tě chtěl prodat do západní čtvrti těm cituji: ztroskotancům, byl jeho trumf." Zavrtěl jsem hlavou nad svým otcem. "Jako by mě mělo odradit, že je tvůj otec naprostý kretén." Protočil jsem očima. "Málem jsem tam skončil." Sklopil pohled. Zadíval jsem se na něho. "Když jsme byli tam... Vím, že tolik nedbají na výchovu, protože nemají tolik peněz, aby si mohli dovolit někoho dokonale vychovaného. Musel jsem se chovat opravdu hnusně, aby si mě nevybrali. Vždycky jsem za to, o to víc dostal." Vypnul sporák a otočil se na mě. Koukal ale na zem. "Jenže jednou... Ať jsem se choval jak jsem chtěl, ten chlápek mě chtěl. Bylo mu asi padesát." Zavrtěl hlavou. "Byl hrozný. Kopie mého otce. Nejspíš mu vyhovovalo hlavně to, že jsem byl na domácí násilí zvyklý. Takže si nejspíš myslel, že vydržím i to jeho." Přitáhl jsem si ho k sobě. "Pšt. Už na to nemysli. Tady se ti nic nestane." Zadíval se na mě. "Jediný co mě tehdy zachránilo bylo, že šel sedět. Ubil svého syna k smrti." Konejšivě jsem ho pohladil po zádech. "Podívej se na mě." Zvedl hlavu. "Už je to pryč, ano? Nikdo tě tu mlátit nebude. Nikdo tě už nikam neprodá. Teď už je to v pořádku." Popotáhl. "Slibuješ, že už odsud nebudu muset nikdy odejít?" Překvapeně jsem se na něho koukl, ale pousmál se. "Udělám cokoliv, abych tě u sebe udržel navždy." Nechal jsem ho, aby si zabořil obličej do mého ramene a hladil jsem ho po zádech.