Dohodnutý svazek

2. kapitola

S povzdechem jsem na sebe natáhl košili a podíval se do zrcadla. Úzké džíny a košile jsem nenosil často, ale dokázal jsem je snést, narozdíl od obleků. Otec bude sice asi nadávat, ale já se nehodlal měnit. Stejně jsem si ani jednoho nechtěl brát. Jenže to byl zvyk a já si nebyl vůbec jistý, jak se s tímhle poperu. Otec v tomhle diskutovat nebude. "Zlato?" Nahlédla do pokoje máma. "Jsi připravený? Všichni už jsou dole. Tvůj otec zuří." Pokrčil jsem rameny. "Joonie..." Chtěla mě napomenout, ale já jí zarazil. "Mlč. Vždycky jsi proti němu byla slabá a podlejzala si mu tak, jak si byla naučená. Nemůžeš čekat, že dopustím, abych si vzal někoho, jako jsi ty." Zarazil jsem se a otočil se. Přitáhl jsem si ji s prvním vzlykem do náruče. "Omlouvám se. To bylo hrubé. Mám tě rád mami, ale já..." Odtáhla se. "Chci pro tebe to nejlepší. Chápu to... Ale otec to nikdy nepochopí." Zavrtěla hlavou a já si povzdechl. "No. Bude muset." Povzdechl jsem si a políbil svoji mámu na tvář. "Za minutku jsem tam." Ujistil jsem ji a zapnul si košili. Projel jsem si rukou vlasy, abych si je upravil. Včera jsem si je nechal zesvětlit, skoro až na šedou, k otcově zlosti. Prý jsem chtěl všechny odehnat. No, mohl jsem to tak udělat. Třeba kohout, by nápadníky, nejspíš odradil. Frustrovaně jsem si povzdechl a šel dolů. "Ah... Tak tady ho máme." Přivítal mě otec varovným pohledem, i když se usmíval. "NamJoone... Tito mladí muži, by se ti rádi představili a uzavřeli s tebou manželský svazek." Chtěl pokračovat, ale přerušilo ho odfrknutí. Všechny pohledy se stočili k tomu jedinému. Některé byli zděšené, otcův a zřejmě jeho rodičů naštvané... Já byl pobavený. Přešlo mě to, když jsem si ho prohlédl. Byl vysoký, možná skoro jako já. Černovlasý, jako všichni okolo a byl krásný. Jenže to tyhle "hračky" pro boháče byly všechny. Ne, to mě nezarazilo. Dokonce mě nezarazil ani jeho povýšenecký postoj, ten mě spíše pobavil. Ne. Zarazila mě modřina na jeho tváři. A když jsem se na něho podíval, všiml jsem si, že má i jednu, která mu vyčuhuje z třištvrtečních rukávů... "Pojď." Dal mi ruku otec na rameno a usmál se. "Seznámím tě s hochy." Vedl mě za nimi a já si musel s každým popovídat, zatímco můj otec mluvil s jeho rodiči, máma po jeho boku poslušně mlčela. Nesnášel jsem tu podřízenost, kterou vyzařovala a s kterou se mnou mluvili všichni ti kluci. Vedl mě k poslednímu. "Aby bylo jasno, tento kluk, by byl velmi rád tvým manželem a já bych ho velmi rád..." Zarazil jsem ho. Nemusel mi ho tu vychvalovat. Chvilku jsem s ním mluvil, když jsem si uvědomil, že nebyl poslední. "A co on?" Otočil jsem se na otce. "To nemá cenu... On je... Není vhodný..." Umlčel jsem ho. "Donutil si mě to podstoupit a musel jsem se seznámit se všemi ostatními. Bylo by to nezdvořilé." Odmítl jsem a omluvil se tomu klukovi... YonHi? Něco takového, kdo si to má pamatovat? "Ahoj, jsem NamJoon... Jak se jmenuješ?" Očekával jsem další toporné vyjadřování, ale on mě dostal. "Nemysli si, že ti budu podlejzat." Jeho oči se prudce zvedli a já do nich zůstal překvapeně hledět.