Dohodnutý svazek

68. kapitola

S povzdechem jsem se protáhl a přetočil se. Nerad jsem se budil sám v posteli. Chyběl mi tu můj dokonalý manžel. S povzdechem jsem se vyhrabal z postele a oblékl se. Zašel jsem si ještě do koupelny, abych vykonal hygienu. Včera už jsme se o tom, co se dělo u rodičů nebavili. Měl jsem pocit, že i když souhlasil, nebyl z toho úplně nadšený a tak už jsem to nechtěl řešit. Naopak jsme se včera věnovali pouze nám dvěma. Sešel jsem dolů a překvapeně se zastavil na posledním schodu. Jin seděl na gauči a pobrukoval si. Občas prohrábl srst kocoura, který si hověl na opěradle gauče, a před sebou měl rozložené papíry. Ty papíry, co jsem si včera vzal od otce. Najednou se na mě otočil a pousmál se. "Ahoj. Jdeš, nebo tam budeš stát dlouho?" Pomalu jsem se k němu vydal. "Co děláš?" Sklonil jsem se a protože stále zakláněl hlavu, aby mě viděl, políbil jsem ho. "Koukal jsem na ty náhradní matky." Narovnal se a otočil se ke mně. "Vím, že jsme se na to měli kouknout spolu, ale..." Zamumlal omluvně a stal, schovávajíc se ke mně do náruče. "Říkal jsem si, že rovnou můžeme vyřadit ty, které sami děti ještě nemají a..." Znejistěl snad ještě víc a já se pousmál. "To zní moc dobře." Pousmál jsem se povzbudivě. "Prvorodička na to není vhodná. Mohla by se ho odmítnout vzdát." Pohladil jsem ho po tváři a sklonil se pro polibek, aby pochopil, že se na něho rozhodně nezlobím. "A?" Pobídl jsem ho, aby pokračoval. "No... Říkal jsem si... Že by možná bylo moudré..." Zarazil jsem ho a vyhoupl si ho do náruče. Sedl jsem si s ním na gauč a posadil si ho obkročmo na klín, čelem k sobě. "Přestaň. Víš, že se nebudu zlobit, ať řekneš cokoliv. Pověz mi to." Pobídl jsem ho znovu. "Prostě si myslím, že by se měli vyřadit i ty, které to budou dělat poprvé a nechat jen ty, které už mají zkušenosti s náhradním těhotenstvím." Pozvedl jsem obočí. "A zbydou pak vůbec některé?" Povzdechl si. "Zbyde jich asi dvacet. Prostě si myslím..." Políbil jsem ho, abych ho umlčel. "Máš dojem, že by si to mohli rozmyslet, i kdyby už měli pět svých dětí. Já to chápu, nemusíš se mi obhajovat." Ujistil jsem ho a lehce ho políbil. "Naopak. Naprosto s tebou souhlasím." Ujistil jsem ho a znovu spojil naše rty. "Vážně?" Ujistil se a já se pousmál. "Vážně. Ukážeš mi ty, co tedy přicházejí v úvahu?" Pousmál jsem se na něho. Jak bych se na něho mohl zlobit za to, že se do toho pustil? Byl jsem nadšený, protože se do toho pustil sám a to znamenalo, že mu to není proti jeho vůli. Doufám. Ano, sice jsem chtěl, abychom matku našeho miminka vybrali spolu, ale tohle bylo pouze třídění a jen to, že to pro mě udělal a strachoval se, že by miminko nakonec nezvládla odevzdat... Tím vším mi říkal, jak moc pro něho znamenám a jak moc mě miluje. "Tady jsou ty, co už se vzdali svého dítěte ve prospěch jiných." Podal mi jednu ze tří hromádek, ostatní shrnul na jednu a odložil stranou. "Přinesu ti snídani." Odešel do kuchyně. Pousmál jsem se a papíry zatím odložil. Chtěl jsem ho mít u sebe.

...

"Copak?" Zeptal se ustaraně, když se vrátil do obýváku. "Nic. Čekám na tebe. Chci se na ně podívat s tebou." Pousmál jsem se, vzal si od něho talíř a podal mu papíry. Sedl si ke mně a nastavil papíry tak, aby jsme do nich viděli oba.