Dohodnutý svazek

3. kapitola

"Joone!" Odkašlal si naštvaně otec. Vzhlédl jsem, zmatený z pohledu do těch očí. Byl v nich vzdor a nechuť toho všeho. Ale to nebylo to, co je činilo tak nádhernými. "Poslouchej mě!" Zavrčel otec, aby ho nikdo neslyšel a přetrhl mi myšlenky. "Promiň otče." Špitl jsem. "Začne hudba. Chci, aby jsi šel a požádal YoonGiho o tanec, jasný?" Aha, takže takhle se jmenoval. "Možná..." Zavrčel a otočil si mě k sobě. "Dovol mi jednu věc. Je tu šest kluků. Chceš, abych si jednoho z nich vzal... Nemůžu ti to zaručit... Ale kdyby se tak mělo stát, vyberu si sám. Je mi jedno, koho sis vybral ty, je to můj život." Povzdechl si. "Z pěti." Zavrčel. "Ale jistě. Můžeš si být jistý, že YoonGi to nebude." Zamručel jsem a odešel. Věděl jsem, že na mě chce křičet, ale já tu poslušnou sochu nechtěl. Jediný, kdo tu byl trochu zajímavý byl vysoký hnědoočko... Nepodléhal mi, spíše naopak. Začala hrát hudba. Usmál jsem se a rozhlédl se po místnosti. Všichni očekávali, že jako budoucí ženich vyzvu někoho k tanci. A očekávali, že si nejspíš zatančím se všemi. Chyba. Jenže první tanec jsem tak očividně vynechat nemohl. Stále jsem měl nějaké vychování. Povzdechl jsem si a usmál se. Vydal jsem se přes místnost a očima vyhledat ty hnědé, tak moc tajemné. Měl našpulené rtíky a tvářil se vzdorovitě. "Zatančíš si?" Natáhl jsem k němu ruku. Úplně jsem viděl otce, jak zuří. "Proč bych měl?" Usmál jsem se. "Protože, možná budeš můj manžel." Jeho výraz se změnil ve vzteklý. "Na to zapomeň! Já nebudu nějaký poslušný blbeček. Nikdy nebudu nikoho poslouchat na slovo! Jsem nezávislý!" Slyšela ho půlka pokoje, jeho otec zlostí zavrčel. "To se mi ulevilo." Pousmál jsem se. "Pojď si zatančit. Prosím." Mrkl jsem na něho přes řasy a zahýbal prsty. Překvapení ze slova prosím, se změnilo na nejistotu. "Opravdu rád, bych si s tebou zatančil. Uděláš mi tu laskavost?" Nakonec zvedl ruku a vložil ji do mé. Usmál jsem se a odvedl si ho na parket. "Prozradíš mi už své jméno?" Zeptal jsem se ho, když jsme začali tančit. "Ne." Zamručel a já se usmál. "Zjistím si ho." Vztekle se na mě podíval. "Promiň," lehce jsem sklonil hlavu. "Počkám si, jestli mi ho řekneš sám." Uklidnil jsem ho. "Jen bych rád věděl, jak ti mám říkat." Vysvětlil jsem, jenže v tu chvíli jsem mu šlápl na nohu a on odskočil. "Bože, co myslíš, že děláš?! Myslíš, že mi můžeš rozkazovat, šlapat na nohy a bůhví co ještě a já budu jen poslušně klopit hlavu?!!! Já nejsem na prodej!" Vztekle vyběhl z místnosti.