Dohodnutý svazek

19. kapitola

Kdy jsem se já stal tím co nechce jeho? Povzdychl jsem se. Nechápal jsem, co se to tady stalo. Zvedl jsem se a vydal se za ním. Našel jsem ho v pokoji, který jsem označil za jeho. "Co jsi tím myslel?" Zavřel jsem za sebou dveře. "To co jsem řekl." Odvětil. "Já tě opravdu nechápu. Bojuješ za to, že si mě nikdy nevezmeš a teď řekneš, že jsem to já, kdo to nechce?" Pozvedl jsem obočí. Kdo se má v tomhle klukovi vyznat? "Jo, protože člověk nemůže změnit názor, že." Povzdechl jsem si. "Takže jsi to myslel vážně?" Vrhl na mě vražedný pohled. "Ne, dělal jsem si srandu." Skoro jsem zaúpěl. "A kdo to má asi tak poznat?" Sedl jsem si k němu na postel. "Víš, nemyslím si, že bychom měli spěchat. Neznáme se ani týden. A to co jsem ti řekl já na začátku stále platí. Nevezmu si nikoho, koho pro mě vybral otec. A nevezmu si otroka, jako on. Já se chci oženit proto, že toho dotyčného budu mít opravdu rád." Zamračil se, ale já jsem pokračoval a tím ho umlčel. "Nemůžu říct, že jsi se mi nelíbil už když jsem tě poznal. Jsi opravdu nádherný muž. Jenže povahově tě neznám. Vím, že jsi fajn teď, ale známe se opravdu krátce. Jenže to není, že bych tě nechtěl... Jen tě nechci... Teď." Položil jsem si ruce do dlaní. "Promiň. Blábolím. Snad jsi mi aspoň trochu rozuměl a neztratil se... Slova mi moc nejdou." Povzdechl jsem si. "NamJoone?" Zvedl mi bradu. Podíval jsem se na něho. "Chápu jak to myslíš. Taky jsem neřekl, že si tě chci vzít teď a tady. Jen jsem řekl, že nemusíš hledat varianty, protože je dost reálná šance, že kdyby ses mě zeptal pár dní před svatbou, tak bych řekl jo." Vtiskl mi letmý polibek na rty. Překvapeně jsem si na ně položil prsty a pousmál se. "A teď, když dovolíš, jsem unavený." Lehl si na bok, zády ke mně. Zvedl jsem se a odešel z pokoje. Možná to přece jen nebude tak ztracený.