Dohodnutý svazek

63. kapitola

"No koukněte se na toho ulejváka!" Rozezvučel se místností HoSeokův hlas. Víc jsem se zabalil do deky, která mi sklouzla, jak jsem usínal a povzdechl si. Přesunul jsem zrak na toho blbce. "Musíš tak řvát?" Zavrčel jsem. Opravdu mi třeštila hlava. "No, ty vypadáš." Čím dál milejší, fakt že jo. "Co tu chceš?" Zavrčel jsem na něho. Chtěl jsem klid. "Vlastně Vás o něco poprosit. Ale to jsem si myslel, že jsi kecal a chtěl si se jen ulejt z práce." Protočil jsem oči. Tohle byl jeho styl, ne můj. Já jsem si bral volno, kdy jsem chtěl, nemusel jsem se zpovídat skladatelům a zpěvákům, kteří jsou na producentovi závislý, že jo. "Co jsi chtěl?" Zamručel jsem unaveně. "No... Chtěl jsem Vás poprosit, jestli by jste si tu dneska nenechali YoonGiho. Potřebuju pracovat a tohle kotě mě rozptyluje." Políbil YoonGiho na spánek. "Navíc šílí, jakmile to řeším se skupinou." Ano. Jeho strach z lidí, se skoro vůbec nezlepšil. Pokud byl s nimi, ještě to zvládal, ale musel být u nich vyloženě natisknutý. "Ale nechci, aby byl nemocný. Navíc evidentně potřebuješ klid. Nějak to vyřeším." Zavrtěl jsem hlavou. "Nejsem už nakažlivý." Rozkašlal jsem se. "A klidně ho tu nech. Mně tu vadit nebude." Pousmál jsem se. "A Jin bude určitě rád za rozptýlení. Stejně si zalezu do ložnice, abych se vyspal." Zamyslel se. "Prosím, Seokie... Nechci být s nikým cizím." Zadíval se na YoonGiho a pak s povzdechem přikývl. Kromě Jina a kupodivu i mě, bral všechny ostatní pořád jako cizí lidi. "Dobře. Ale budeš tu hodný, jasné?" Zvedl mu bradu, aby se na něho musel podívat. "Budu." Slíbil. Pousmál jsem se, když se Seok sklonil, aby se otřel rty o jeho. Sklopil jsem pohled, abych jim dopřál trochu soukromí. Byli spolu rozkošní. Už jim chyběl jen JiMin, který byl zrovna u svých rodičů. Ti tři se k sobě opravdu hodili. "Vše v pořádku? Pomůžu ti do ložnice?" Nabídl se Jin. Uvědomil jsem si, že Seok už se rozloučil a odešel. Zadíval jsem se na YoonGiho, který tam stál. "Hej, Gi." Zvedl ke mně váhavě hlavu. "Tady jsi u nás. Tady se nemusíš takhle chovat, vzpomínáš? Uvolni se, nikdo tu není." V přítomnosti lidí spadával do svého naučeného chování, což, co si budeme povídat, se HoSeokovi hodilo, protože nerozebírali v novinách, že producent takového postavení, má nevychovaného manžela. Pobaveně jsem se uchechtl. Já si z toho nic nedělal. Spíše naopak. Miloval jsem jeho neposlušnost. Nechtěl jsem z něho loutku. Dělat z něho něco, co není. Zavrtěl jsem hlavou, abych se probral z myšlenek. "V kuchyni je hospodyně. Určitě pro tebe bude mít nějaký sušenky." Ponoukl jsem ho. Zatím co jsem přemýšlel se uvolnil a teď se rozběhl do pokoje. Usmál jsem se. "Tak. A já si jdu lehnout. Nevadí ti to, viď?" Ujistil jsem se a vstal. Deku jsem přehodil přes opěrku. "Nemusíš mi pomáhat. Zvládnu to. Postarej se o Giho." Dal jsem mu rychlou pusu do vlasů a vydal se nahoru do postele.

...

"Co děláte, kluci?" Sešel jsem dolů ze schodů. YoonGi s Jinem seděli na zemi a nad něčím se nakláněli. "Oh, ahoj." Otočil se na mě Jin. YoonGi se jen ohlédl, ale pak zase pokračoval. Sedl jsem si na gauč. "Jak se cítíš?" Zeptal se Jin, ale trochu jsem v tom viděl nějaký skrytý význam. "Je to lepší." Ujistil jsem ho a čekal na pointu. "No... Myslíš, že by jsi nám mohl pomoct?" Pozvedl jsem obočí. "S čím?" Vstal jsem a přešel k nim. "Kde se tady vzalo?" Zkrabatil jsem čelo. "Bylo venku před domem. V krabici. Někdo ho opustil, ale je ještě tak malinký..." Sklonil jsem se ke koťátku. Zakňučelo, ale i tak jsem ho bezpečně vzal do náruče. "Proč Vám nepomohli kluci?" Jin zavrtěl hlavou. "Není tam ani Paul ani Christian." Oh. Jasně. Ty už mají nejspíš opravdu po službě. Zadíval jsem se na koťátko v mé náruči. Bylo pohublé, špinavé a ještě opravdu malinké. Vzali ho rovnou od matky, nevypadalo na to, že by dokázalo zatím kousat. "Podej mi mobil, mám ho v ložnici." Jin odběhl. "YoonGi přines Dastyho košík a deky." Přikývl a rozběhl se do kuchyně. "Polož ho do kouta a ještě deky." Hned jak to udělal, jsem kotě položil na deku a druhou dekou košík zakryl, aby tam nemělo tolik světla. "Díky." Vzal jsem si mobil a vytočil Youngovo číslo. "Ah. Ty ještě žiješ?" Protočil jsem očima. "Na tohle teď nemám čas. Jak nejrychleji dokážeš přijet?" Uslyšel jsem povzdech. "Mám práci, NamJoone. Normální lidi, když potřebují veterináře, prostě sednout do auta a přijedou do ordinace, víš?" Zamručel jsem. Ano, samozřejmě. Ale jak řekl... Normální lidi. "Jo, jo, já vím, ale na dohadování nemám moc čas, víš? Mám tu malý kotě. Jako... Opravdu malý kotě. Může mu být tak měsíc, měsíc a půl? Můžeš přijet?" Jeho tón přestal být škádlivý. "Bože. Hned jsem tam. Hlavně ho dejte do tepla a nejlépe do šera, ok? Jsem tam za deset minut." Přikývl jsem, i když mě nemohl vidět. "Děkuju." Složil jsem telefon a položil ho na stolek. "Mrzí mě to. Jsi nemocný a já ti takhle přidělávám starosti... Zlobíš se na mě?" Protřel jsem si čelo, moje hlava stále děsně bolela. Zadíval jsem se na košík s kotětem. Měl jsem rád zvířata, ale nikdy jsem si žádný nepořídil. Byla příjemná změna, mít tu Dastyho, i když jsem na něho neměl moc času, bylo super s ním občas vypnout. Nikdy jsem neprotestoval, když si ho chtěla Taylor pořídit, i když čekala dva roky, než se mě zeptala. "Zlobit? A za co? Že jsi vzal domů kotě, které by samo nepřežilo? Ale no tak." Zavrtěl jsem nad ním hlavou a přivinul si ho k sobě. "Naopak. Jsem rád, že jste ho vzali dovnitř. Teď už se o něho, ale postará veterinář, ano? Je k tomu rozhodně vhodnější osoba." Jin přikývl. "Děkuju." Pousmál jsem se a vtáhl k nám i YoonGiho. "Oba jste úžasní. Zachránili jste mu život." Ozval se zvonek a já se odtáhl. "Jdu otevřít." Vtiskl jsem Jinovi pusu do vlasů a odešel otevřít. "Ahoj." Potřásl jsem si ruku s Youngem a zavedl ho do obýváku. Rychle se pozdravil s kluky, než se sklonil ke košíku. "Ou. Tak se na to podíváme." Opatrně víc odkryl deku. "Je podvyživený, ale to ještě zachráníme. Není to tak hrozné. Potřebuju vodu do skleničky." Jin se pro ní hned rozešel. "Musí se rychle nakrmit. Zbytek počká na kliniku." Otočil se na mě. "Řekni mi, že jsi to tomu kotěti neudělal ty." Povzdechl jsem si a smutně zavrtěl hlavou. "Ne. Byl v krabici před domem. Kluci ho tam našli a vzali domů." Přikývl. Ulevilo se mu, to bylo jasné. Nechci si představit, co by se mnou v tuhle chvíli provedl. Až na to, že tohle bych nikdy nedokázal udělat. Takové nevinné zvíře. "Děkuju." Vzal si vodu a připravil mu do stříkačky mléko. "Bude v pořádku?" Ujišťoval se Jin. "No... Upřímně... Podvýživu dokážu spravit..." Zamručel. "Ale je to kotě a je malé. A bohužel nemám na klinice, žádnou kojící kočku. Nemůžu si být momentálně jistý, jak je to kotě silné a jak bude bojovat. Stává se, že kotě to někdy bez kočky nezvládne, ale není to moc časté a on už přežil bez jídla nějakou dobu. Rozhodně to může zvládnout." Zrovna Young byl vždycky upřímný. Nemlel nikdy sladké řečičky okolo, řekl, jak to přesně je. Ale byl to jeden z nejlepších veterinářů a bojoval za každého pacienta, jak jen dokázal. "Snad ano." Špitne Jin a já ho obejmu. "Tak. Nakrmeno. Pojedeme. Ale je hrozně vyděšený a málo osrstěný... Bude ti vadit, když ho převezu v tom košíku? Nerad bych ho děsil braním do náruče a hlavně ho budil. Musí co nejvíc spát, aby přibral." Přikývl jsem. "Jen si ho vezmi. Hlavně, ať je v pořádku." Ujistil jsem ho a pomohl mu ho odnést do auta, protože on sám měl svojí brašnu.