Dohodnutý svazek

45. kapitola - Speciál - Svatba

Moc děkuju všem, kteří mi pomohli při hledání ztracených povídek <3 <3 <3 Jste úžasní. Doufám, že se kapitola bude líbit <3 <3

"Tak co? Půjdeme?" Optal jsem se Jina. Přikývl a vstal ze mě. Nechal jsem ho, ale chytl jsem ho aspoň za ruku. "Necháš mě obout?" Pozvedl obočí a já ho s povzdechem pustil. Zavrtěl nade mnou hlavou, ale nijak to nekomentoval. "Kam vůbec půjdeme?" Zavrtěl jsem hlavou. "Jen se projít podél moře." Vzal jsem ho za ruku a vedl jsem ho dolů k moři a pak po písku dál. "Chtěl sis promluvit." Připomněl mi, když už jsem dlouho hledal slova. Povzdechl jsem si a sedl si do písku. Jin nepotřeboval pobídnutí, aby mě napodobil. "Miluju tě, Jine a nikdy o tebe nechci přijít. Je mi jedno, jestli jsme se poznali na tom blbým plese, nebo kdekoliv jinde." Zmateně se na mě podíval. "Já tě taky miluju a nechápu... O čem jste to tam mluvili?" Povzdechl jsem si. "Na rovinu. Žádný zatajování ani přikrášlování." Zamračil se, když jsem znovu přemýšlel jak začít. "Napsali o nás noviny." Zamračil se, vypadal že nechápe. "Nevěděl jsem, že se chceš skrývat." Zavrtěl jsem hlavou. "Ne. To jsem nechtěl. Ale taky jsem nechtěl, aby se o tobě dozvěděli takhle. To se stát nemělo. Měl jsem tě představit sám, jako svého přítele, podcenil jsem to." Zmateně na mě koukal. "Spekulují o celé naší rodině. Jak to, že to otec dovolil, co na to řekne okolí, ale hlavně..." Povzdechl si. "Hlavně píší o mé výchově." Odhadl správně. "Nechci a nebudu se chovat jako otrok. Tohle není řešení." Hodil po mě varovný pohled. Zavrtěl jsem hlavou a já si ho přitáhl do náruče. "To opravdu není. Ani to po tobě nikdo nechce." Ujistil jsem ho. "Tak co s tím chceš dělat?" Nechápal. Přitáhl jsem si ho k sobě, abych ho mohl pevně obejmout. "Jedna možnost tu je." Jin se na mě zadíval. "Ale?" Povzdechl jsem si. "Nebude se ti líbit." Protočil očima. "Nejprve to řekni a počkej si na můj názor." Povzdechl jsem si. "Museli bychom říct, že jsem si tě na plese nevybral. Že jsme šli každý svou cestou, než jsme se náhodou potkali, šli na rande, zamilovali se, rodiče tě přijmuli..." Povzdechl si. "Budeme muset lhát." Přeložil si to. "Ano." Mračil se "A pak?" "Vezmu tě sebou na koncert, kde tě představím jako svého přítele." Zamračil se. "Otec se to dozví a řekne, že je to lež." Namítl a já zavrtěl hlavou. "Už je dávno mimo Asii. Navíc by mu hrozilo vězení a za to mu to stát nebude." Jin se stále mračil. "Budou o mě psát a sledovat mě." Přikývl jsem. "Nechci to." Povzdechl jsem si. "Já tě chápu, ale..." Zarazil mě. "Není tu jiná možnost?" Zavrtěl jsem hlavou. Bohužel nic jiného mě nenapadalo a věděl jsem, že Jina taky ne. "Musím si to rozmyslet." Zvedl se. "Christiane? Vem mě domů." Otočil se a odkráčel pryč, s Christianem v závěsu.

...

"V pořádku?" Přistoupil ke mně Paul, když jsem tam seděl ještě dlouho potom, co odešel. "Ale jo." Přikývl jsem a vstal. "Vrátíme se." Zamručel jsem a vydal se k domu. Už mě vyhlížela mamka. "Co se děje?" Zamračila se na mě, když jsem k ní přešel dostatečně blízko. "Co máš na mysli?" Zkrabatil jsem čelo. "Jin brečí." Povzdechl jsem si. "To mě nepřekvapuje." Vyšel jsem schody nahoru. "Jine?" zaklepal jsem na dveře. Vím, že chtěl čas, ale nechtěl jsem ho v tom nechat samotného. "Pojď dovnitř." Vešel jsem do místnosti. Jin seděl na posteli v tureckém sedu a něčím listoval. "Co si to prohlížíš?" Sedl jsem si za něho a pousmál se. Nebyli jsme spolu nijak dlouho, ale fotek jsme evidentně měli více než jsem si pamatoval. Pohladil fotku, na které jsme byli ve studiu, držel jsem ho v náručí. Tehdy zrovna přišli výsledky nové desky. Ani nevím, že nás tehdy někdo fotil. "Poprosil jsem JiMina, aby mi dal fotky, které pořídil, když jsme byli ve studiu. Má talent." Objal jsem ho. "Mám s tebou krásné vzpomínky. Nechci o ně přijít." Otočil jsem si ho k sobě a schoval si ho v náručí. "Nepřijdeš. Nikdy tě nenechám odejít, Jine. Miluju tě. A to nějaký noviny nezmění. Zvládneme to. Slibuju." Zadíval se mi do očí. "Spolu?" Pousmál jsem se a přikývl. "Spolu." Souhlasil jsem. Nechal jsem ho, aby se mi stulil do náruče. "Nechci aby o mě psali... Četl jsem ten článek... Proč je tak špatné, že nejsem otrok?" Pousmál jsem se. "Není to špatné, ani náhodou. Miluju tě proto, jaký jsi. A tohle už nebude dlouho trvat. Odjedeme odsud po svatbě kamkoliv budeš chtít a vrátíme se až na ten koncert, kde tě představím. Pak už o tobě nikdo nenapíše, že by jsi měl být." Zvedl ke mně nechápavě oči. "Zamiloval jsem se do tebe... A moje rodina tě přijala, jako normálního kluka po mém boku. Už nebudeš vedený, jako někdo, koho si mohl někdo koupit." Políbil jsem ho. "Bude to v pořádku. Teď se soustřeď jenom na naší svatbu, ano?" Zavrtěl hlavou. "Na svatbu a na tebe." Určil si podmínky a políbil mě. Prohloubil jsem polibek. "Mnohem lepší." Přiznal jsem a přilehl ho pod sebou.