Dohodnutý svazek

18. kapitola

"Tady jste. Pojďte jíst." Usmál jsem se a otočil se na Taylor. "Vy jste opravdu poklad, Taylor. Omlouvám se, že jsme přijeli tak na rychlo." Mávla rukou. "Je to váš dům, pane Kime. Můžete přijet kdykoliv se vám za chce. A moje práce zase je, aby jste v tu danou chvíli měl naplněný žaludek. Tak pojďte." Následovali jsme jí s Jinem do jídelny, kam nám za minutku přinesla večeři. "Omlouvám se, polévku jsem už nestihla." Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. Já se neozvu, musí jí dát vědět Paul ve stejnou dobu, jako ochrance, takže má asi půl hodiny. Předloží před nás dokonalý steak a ještě se omlouvá, že nestihla polévku? Já tu ženu nechápu. "V pořádku, paní Taylor. Jste úžasná, děkujeme." Dolila víno a s úsměvem odešla. Zvedl jsem skleničku s červeným vínem. Věděl jsem, že bude dokonalé, přece jen jsem si je sám do sklípku vybíral. Stejně tak jsem věděl, že se bude dokonale hodit ke steaku. "Tak na to, aby jsi to se mnou přežil, než to vyřešíme." Jin nesměle zvedl skleničku a přiťukl si se mnou, ale nenapil se. "Možná není co řešit." Naklonil jsem hlavu. "Máš se mnou jen problémy." Povzdechl jsem si. "To už jsme řešili. Ty nemůžeš sám odejít a já nedovolím, aby jsi se vrátil k tomu tyranovi." Zavrtěl hlavou. "Tak jsem to nemyslel. Ale přece jen si to nemusíš tak stěžovat. Kdyby sis mě prostě vzal, měl bys klid." Pozvedl jsem obočí a odložil víno. "Ne. Pak bych byl jako můj otec. Díky, to nepotřebuju. A ty si mě vzít nechceš, tak toho nech." Chopil jsem se příboru. "Nechci dopadnout jak otrok nadrženého boháče." Souhlasil váhavě a odložil sklenku. "A ty nejsi tak špatný. Jsi rozhodně jiný, než všichni ostatní. Než všechny ty, u kterých jsme byli." Odmlčel se, ale než jsem stihl něco dodat, pokračoval. "Vezmi si mě." Povytáhl jsem obočí a odložil i příbor. "Přestaň blbnout. Chápu, že na tebe můj otec působil zle, ale já se nenechám zastrašit. Na něčem jsme se domluvili a tak to bude. Nebudeme se brát jen proto, že si myslíš, že mi to dlužíš, za to, že jsem se pro tebe hádal s otcem." Jin strnul a nakonec vydechl. "Fajn. Jak myslíš." Vstal, jídla se ani nedotkl. "Nemyslím si, že je problém ve mně, víš. Ale v tobě. Příště řekni na rovinu, že mě nechceš." Odkráčel.