Dohodnutý svazek

58. kapitola

SeokJin

Políčko pokračovalo dole pod zídkou, kvůli který jsem ho neviděl. Zarazil jsem se. NamJoon. Ten vždy dokonale upravený NamJoon, který i v teplákách vypadal, jako by mohl jít rovnou na titulní stranu časopisů, seděl mezi dvěma řádky jakési zeleně. Vedle sebe měl proutěný koš a na druhé straně nějaký blok. Skláněl se nad řádkem a vytrvale trhal plevel, následně ho házejíc do proutěného koše. Protáhl se a rukou od hlíny si z čela odhrnul vlasy, aby mu nepadali do očí. Přidal tak šmouhu k nespočet dalším. Znovu se sklonil, ale pak si to rozmyslel a něco si zapsal do bloku, než pokračoval v práci. Pousmál jsem se. Bylo zvláštní ho takhle vidět. "Dobré ráno." Zvedl ke mě pohled a usmál se. "Dobré." Zamručel spokojeně. Kdy se stihl tak moc uvolnit? Přešel jsem k němu a sklonil se, abych ho zlehka políbil na rty. "Koukám, že práce rukama ti přeci jen není cizí." Pousmál jsem se, zatímco se vrátil k práci. "Miluju to. Děsně si u toho odpočinu." Připustil. Chápal jsem to. Ne vždy musí být namáhavá jen fyzická práce a NamJoon rozhodně potřeboval vypnout. Sedl jsem si vedle něho a přiložil ruce k dílu. "Nemusíš to dělat." Namítl. Jen jsem se pousmál. "Nevadí mi to. A je tu práce spoustu." Zamručel jsem. "To je. Odpoledne se tu staví jejich dvě děti a vnuci, aby jim pomohli." Pousmál jsem se. Samozřejmě. Už to nemohli zvládat ve svých letech.

...

"Bylo to výborné." Usmál jsem se na paní domu a pomohl jí sklidit nádobí. "Byla to jen chudá venkovská snídaně." Pokrčila rameny. "To na tom nic nemění." Ujistil jsem jí a vyšel s NamJoonem ven. Do snídaně jsme pleli, ale košík i rukavice už uklidil. "Kde jsou vůbec Paul s Christianem?" Uvědomil jsem si. "Vždy někde na blízku." Pousmál se a rozhlédl. "Tam." Poukázal na pole. Christian, který běžně chodil ve vytahané mikině, nebyl nijak zvláštní. Ale Paul byl udivující stejně jako NamJoon. Jako asistent a ochranka slavné osoby, vždy nosil oblek. Co vím, Christian měl ve smlouvě původně taky formální oděv, ale odmítl se vzdát svých kanad a maskáčů a tak to prostě vyškrtli. NamJoon nic takového neřešil. Pousmál jsem se pobaveně, když jsem si uvědomil -, že vážení bratři, z kterých šel vždy respekt a někdo by mohl říct i strach - právě celý od hlíny tahají ze země mrkev a vzájemně se hecují a pošťuchují. Dohnal jsem NamJoona, který právě zacházel do stodoly. Překvapeně jsem se pousmál, když jsem si uvědomil, že tu mají malé, míchané stádo. Odděleně tu bylo pár krav, ovcí, koz, prasat. Venku jsem si všiml ještě velké králíkárny a asi kurníku? Vypadalo to tak. NamJoon se pousmál. "Je potřeba, nakrmit, podojit, vyhnat." Pozvedl jsem obočí. "Po-podojit?" Nikdy jsem to nedělal! "Klid. To udělám já. Vyžene víceméně pes. Pokud chceš, můžeš je nakrmit." Pousmál jsem se a přikývl. "Super. Začni u ovcí a skonči u prasat. Krmivo je támhle, pro prasata kromě šrotu pak ještě tamhle brambory a tak, nasyp jim to rovnou do šrotu. Ovcím a kozám zhruba dva kbelíky, krávě každé po kyblíku." Přikývl jsem. "Dobře, v pohodě." Ujistil jsem ho a pustil se do krmení té zvěře.