Řekni Mi, že Mě Nemiluješ

24.

TW!!!⚠️

O pár dnů později...

Finn se šel na chvíli podívat k sobě domů, jak to tam jde. Chyběla mu jeho rodina i přesto, že se k němu nechovali nejlíp.

Hope zůstala doma, protože se necítila dobře. Ve škole ji zase začínali šikanovat kvůli tomu, že ji Finn dal pusu a vlastně nejen kvůli tomu. Hope hodně přibrala, protože kvůli smutku, který se na ní lepil, hodně jedla aby ho zahnala. Každý si všiml jejich pár kil navíc, nešlo to přehlédnout.

POHLED HOPE:
Byla jsem nahoře v pokoji a uklízela stůl a vše okolo něho. V hlavě se mi honilo neskutečně moc myšlenek, které nešly zastavit.

V šuplíku jsem našla fotku mě a Adama. To jsem ještě netušila, že mi udělá ze života peklo. I přesto jsem se ale nad fotkou pousmála, protože v ten den jsem byla vážně šťastná, že jsem ho poznala. 

,,starý, dobrý časy" ušklíbla jsem se a fotku si založila do svého deníku.

O mém deníku nikdo neví, a to ani Lucy a ani Finn. Podle mě by se mi smáli, kdyby zjistili, že si píšu deník a tak to raději držím v tajnosti.

Uslyšela jsem, jak někdo otevírá dole okno. Že by to byl Finn? Ne, však to je naprostá blbost, že by to byl on.

Nechala jsem věci na zemi a pomalu se zvedla ze studené podlahy. Snažila jsem se jít potichu, ale naše podlaha je celkem stará, takže to zaskřípalo.

,,Kurv-" zašeptala jsem. ,,Mami?" křikla jsem na svou mámu, která právě prolezla oknem dovnitř.

,,Můžu tady chvíli být Maddie?" zamotala se a vypadalo, že spadne.

Super, takže moje máma je právě teď zfetlá. Vážně si myslí, že jsem Maddie? To si mě snad dělá srandu ne.

,,Jsem Hope" ušklíbla jsem se na ni. Věděla jsem, že tohle nedopadne dobře a rozhodně se něco stane, ale nemůžu ji prostě vyhodit. Však jen přece, je to moje máma.

,,Jo, Hope. Tak můžu tady zůstat nebo ne" řekla drze.

Nebudu lhát, nechtěla jsem ji tady. Nechci mít doma někoho, kdo si právě teď něco dal a nevím, co ho každou chvíli může napadnout.

,,Dělej si co chceš. Já jdu do pokoje" mávla jsem nad ní rukou.
Neměla jsem sílu zrovna řešit další problém. Peníze jsou v bezpečí, nemá co ukradnout.

Vrátila jsem se zpátky k uklízení mého pokoje. Vlastně je to i Finna pokoj už. Společný pokoj.

Zajímá mě, co asi teď doma dělá. Snad se má Finn dobře a nic ho netrápí. Večer by se měl vrátit a měli bychom se dívat spolu na film, kterej jsme chtěli už delší dobu vidět.

O HODINU POZDĚJI...

Chtěla jsem se napít ze skleničky, kterou jsem měla položenou na nočním stolku, ale byla prázdná. ,,Doprdele" řekla jsem si v hlavě.
Budu muset jít do kuchyně, kde je máma. Nechce se mi tam, cítím se okolo ní dost nepříjemně, když má něco v krvi. Bohužel mi ale nezbývá nic jiného, než tam prostě jít.

Zastavila jsem se uprostřed schodiště, protože mi něco nehrálo. Bylo ticho, naprostý ticho.
,,Mami?" řekla jsem neklidným hlasem. Nikdo mi neodpověděl, takže...že by máma prostě odešla pryč?

Myšlenka na to, že by máma odešla mě uklidnila, takže jsem schody sešla rychle, bohužel to, co jsem viděla mě paralyzovalo.

,,Mami!" zakřičela jsem na mou mámu, která ležela na zemi v kuchyni v louži své vlastní krve, opřená o linku.

Přiběhla jsem blíže k ní a podívala se, co se stalo. Podřezala si obě zápěstí hodně hluboko.
Snažila jsem se jí to přidržet utěrkama, ale bylo mi jasný, že už je pozdě.

Vytáhla jsem si ze zadní kapsy telefon a zavolala záchranku, poté hned Finnovi.

Krvácení nepřestávalo a já už v té louži byla taky. Moje máma nereagovala a jediné, co jsem v tu chvíli jen mohla, bylo brečet.