Řekni Mi, že Mě Nemiluješ

25.

POHLED FINNA:
Nevěděl jsem, co mám dělat. Jen jsem stál a koukal se, jak si její mámu odváží sanitka. Na obličeji Hope byl vidět strach, neskutečný strach.

,,Pojď do koupelny" chytl jsem ji za ruku a odvedl ji do koupelny, kde jsem ji následně umyl zakrvácený obličej a ruce.

Hope byla kompletně zakrvácená, až mě samotného to děsilo. Nepřestávala brečet a klepala se každou minutu víc a víc. Bál jsem se, že to s ní každou chvíli sekne.

,,Hope, musíš se celá umýt a vzít si nové oblečení. Já to zatím uklidím dole v kuchyni, ano?" pohladil jsem ji po vlasech.

Hope zakroutila hlavou pro "NE". Nezvládla vydat ze sebe ani hlásku.

,,Dobře" povzdechl jsem si.

Sundal jsem Hope pomalu tričko a potom vše ostatní. Položil jsem ji do vany a začal ji umývat vlasy.

,,Bude to v pohodě, neboj se" snažil jsem se ji utěšovat, ale nepomáhalo to. Bylo mi jasný, že to, co se stalo se jí stále přehrává v hlavně, znova a znova.

Taky jsem to měl furt v hlavě a nebylo mi dobře, ale nechtěl jsem to dát znát. Musím tu být teď pro ní, aspoň já.

Zabalil jsem Hope do ručníku a zeptal se ji, jestli v koupelně vydrží minutku sama, abych ji donesl nové, čisté oblečení. Zakývala hlavou a tak jsem to co nejrychleji šel najít.

Oblékl jsem ji a dovedl ji do pokoje. Nechtěl jsem ji tam nechávat samotnou, ale zase jsem ji sebou nechtěl brát dolů, když to tam je jak po válce.

,,Kdyby něco Hope, tak mě zavolej" dal jsem ji pusu na tvář a šel uklidit ten obrovský nepořádek.

Hope podle mě potřebuje být na chvíli sama a srovnat si to v hlavě. Je to pro ní šok, i když svoji mámu nenávidí a vlastně ji ani jako svou mámu nebere.
——-
Po skoro dvou hodinách jsem vše uklidil. Během uklízení jsem se vždycky šel podívat nahoru na Hope, jestli je v pořádku. Naštěstí usnula, což jsem moc rád.

Zvonil mi telefon, který jsem někam při uklízení zašantročil a teď nevím, kde je. Věděl jsem, že mi volají z nemocnice. Nechtěl jsem, aby jim Hope dávala svoje číslo, tak jsem jim raději nadiktoval to svoje.

,,Tady seš" řekl jsem svému telefonu, který byl na zemi u dveří.

,,Prosim?" zvedl jsem hovor.

,,Dobrý večer, je Finn Wolfhard u telefonu?" řekla do telefonu mladá dáma.

,,A-ano je" řekl jsem klepavým hlasem.
Bylo mi jasný, co mi oznámí. Její máma to nezvládla, je mi to jasný.

,,Hope maminka nám tu bohužel před pár minutami zemřela. Byla pod silným vlivem drog, je nám to moc líto"

Jak to mám teď Hope říct? Už takhle je z toho všeho v šoku. Na druhou stranu jí to ale nemůžu říct později.
-
,,Hope, už mi volali" pohladil jsem ji pomalu po ruce, aby se probudila. Probudila se hned, podle mě ani moc nespala.

,,Umřela viď" šeptla a já kývl hlavou. Na nic jiného jsem se totiž nezmohl.