Řekni Mi, že Mě Nemiluješ

18.

POHLED HOPE:
,,Není to tvoje chyba, jasný? Vůbec to na sebe neházej" usmála jsem se na brečícího Finna.

Jsem za tuhle osobu moc vděčná a mrzí mě, co jsem o něm řekla. Kdybych to mohla vrátit všechno zpátky a pozměnit minulost, tak to udělám hned.

,,Finne, co se ti stalo s rukou" koukala jsem na jeho ruce, když jsem je držela.

,,No, včera jak si mluvila o tom Adamovi, tak mě to naštvalo a hned, co jsem z nemocnice odešel, tak jsem šel za nim. Zmlátil jsem ho" povzdechl si.

,,Děkuju" usmála jsem se na něho se slzama v očích, které mi pomalu ztékaly po tvářích dolů.
———————————————————————-
Konečně mě pustili z nemocnice domů. Bylo utrpení tam být! Jídlo tam bylo horší, než ze školní jídelny, když jsem tam teda ještě chodila a na ty obědy měla peníze.

Přijela jsem k baráku a všimla si nasprejovaného nápisu na dveřích 'děvka'. Chtělo se mi brečet, ale zadržela jsem to, i když slzy byly na krajíčku.

,,To umyjem" usmál se na mě Finn a vešli jsme dovnitř.

,,Finne? J-já ti musím něco říct" chytla jsem ho za ruku, aby se na mě otočil.

,,Ano? Povídej. Ten nápis počká" položil hadr s vodou zpátky na kuchyňskou linku a sedl si naproti mě ke stolu.

,,J-já tady už dlouho nebudu" nahrnuly se mi slzy do očí, ale nebrečela jsem, zatím.

,,Jakto? Ty někam jedeš? Stěhuješ se?" vykulil na mě oči.

,,N-ne...Finne, já to myslím jinak" ukápla mi z levého oka slza a Finn hned pochopil, jak to myslím.

Nikdy jsem si nemyslela, že tohle někdy někomu řeknu. Vždycky jsem byla ta, která si nenechala nikdy nic líbit a to od nikoho. Vždycky jsem se bránila a milovala jsem svůj život, i když moji rodiče jsou to, co jsou a vychovávám svou mladší sestru. Tady aspoň můžete vidět, co vám společnost dokáže udělat. Zničí vás. Zničí vás tak moc, že jedinou možnost na kterou myslíte je, že se zabijete.

,,H-Hope tohle ti nepomůže. Máš takovýho času před sebou, máš mladší sestru, která tě potřebuje. Sebevražda ti nepomůže a akorát tu bolest dáš někomu jinýmu, třeba Maddie" odpověděl.

Viděla jsem, jak má skleněný oči. Chtělo se mu brečet, viděla jsem to.

,,Tenhle svět je zkurveně hnusnej, lidi jsou zlí a nepřející Finne, a já v tomhle světě žít nechci" povzdechla jsem si a slzy mi ztékaly po tvářích.

,,Víš jak špatně bych to nesl? Víš jak špatně by to nesla tvoje sestra? Nedělej ji to Hope, prosím. Jestli chceš, tak tady s tebou budu 24/7. Rodičům je stejně jedno kde jsem, takže tady s tebou bydlet, dejme tomu, můžu. Nikdy tě neopustim, slibuju! Jsme nejlepší kamarádi a já tě takhle nemůžu vidět" rozbrečel se.

Oba dva jsme brečeli a jeden na druhýho koukali. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. Proč mi chce najednou pomoct, když jsem udělala to, co jsem udělala? Proč!

,,Dobře, věřím ti" utřela jsem si nos do rukávu od mikiny a pak jsem si utřela i slzy.

,,Pojď semnou ke mně domů, sbalim si věci" povzdechl si a chytl mě za ruku.

Nechtělo se mi nikam už jít, chtěla jsem být doma, napořád. Bohužel jsem ale věděla, že mě samotnou nenechá. Je mu jasný, že bych si něco udělala.