Řekni Mi, že Mě Nemiluješ

61.

MATTŮV POHLED:
,,Co bych měl vědět?" zamračil jsem se na rodiče, kteří mi řekli, ať si sednu s nimi ke stolu. ,,Víš Matte, už jsi dostatečně vyspělý na to, abys to věděl" povzdechl si táta, podíval se na mě a potom na mámu. ,,Matte, my nejsme tvoji rodiče" řekla máma. ,,Cože? Jak jako?" křikl jsem a opřel se o židli. ,,Jsi adoptovaný. Tvůj táta zemřel při autonehodě, když jsi byl ještě malý miminko. Tvoje máma se o tebe nedokázala postarat sama, tak začala krást jídlo a plenky pro tebe. To by bylo ještě tak nějak v pohodě, ale později začala pít, brát silné drogy a to způsobilo to, že zabila člověka. Zavřeli ji na doživotí" koukala se na mě máma když viděla, jak se mi do očí hrnou slzy. Potom mi podala papírek, kde byla napsána adresa věznice, abych ji mohl navštívit, kdybych chtěl.

Pomalu jsem se zvedal ze židle a zasmál couvat.
,,Matte, je nám to moc líto" řekl táta a chtěl mě obejmout. ,,Ne, nesahejte ani jeden na mě!" odstrčil jsem je oba dva. ,,Jak si vůbec dovolujete, říct že je vám to líto?! Týrali jste mě celý moje dětství a to ještě nejste ani moji rodiče! Už vás nechci nikdy v životě vidět!" zakroutil jsem hlavou a šel odtamtud pryč.

Jsem naštvaný, ale zároveň i rád. Nechovali se ke mně nikdy hezky.
-
Otevřel jsem dveře od auta, sedl si a deník položil na svůj klín.

,,Jsi v pohodě?" podívala se na mě Hope. ,,Jo jsem, můžeme jet. Mám ten denííík!" zasmál jsem se falešně, aby na mě nebylo nic poznat.
,,Hope? Já dneska půjdu nakoupit, dlouho jsem nebyl někde sám, tak mě napadlo...že bych šel nakoupit" řekl jsem nervózně a uviděl, jak mi to Hope nežere. ,,Ty a jít sám nakoupit?" zasmála se. ,,Jo, vážně. Půjdu sám nakoupit. Mohla bys mě hodit sem?" ukázal jsem ji na telefonu obchod, který byl kousek od té věznice. ,,Proč tam?" zeptala se mě. ,,Mají tam totiž moje brýle, tak bych se chtěl podívat" pousmál jsem se na Hope, která nastartovala auto a jelo se.

Mezitím jsem se podíval znova na ten papírek, který mi ta moje 'máma' dala. Bylo tam napsáno i jméno mojí mámy, abych ji poznal.
Jmenuje se Elizabeth Taylor, hezký jméno.
-
,,Tak jsme tady" zastavila Hope u toho obchodu, u kterého jsem ji řekl, ať zastaví. ,,Díky" objal jsem Hope a vystoupil z auta.

Čekal jsem až Hope odjede, aby mě neviděla, že do toho obchodu v realitě vůbec nemám v plánu jít.
Hned jak odjela, jsem se vydal do věznice.
-
,,Dobrý den, jsem tu na návštěvní hodiny" promluvil jsem s policajtem. ,,Za kým jdete?" zeptal se mě. Nebudu lhát, měl jsem z něho a toho místa nahnáno. ,,Za Elizabeth Taylor" povzdechl jsem si. ,,Ta ještě návštěvu nikdy neměla. Bude ráda" zamyslel se policajt a pustil mě dál, kde jsem si sedl na židli a čekal, až ji přivedou.

Když jsem viděl mámu vstupovat a přibližovat se ke mně, rozbrečel jsem se. Byla tak krásná, šťastná, že za ní poprvé někdo přišel.

,,Známe se?" posadila se naproti mě a pořádně si mě prohlédla. ,,A-ahoj mami" usmál jsem se na ni a chytl ji za ruce, které měla spoutané.
,,Matte?" zadívala se mi do očí a jako mně, se jí slzy začaly ukazovat v očích. ,,Mami" rozbrečel jsem se a objal ji.

,,Ty jsi tak vyrostl" řekla. ,,Proč jsi mě tam nechala?" zeptal jsem se s brekem. ,,Protože jsem si myslela, že pro tebe jsem špatná. Nechtěla jsem, aby sis o mně myslel, že jsem špatná máma" odpověděla mi a slzy ji začaly ztékat po tvářích. ,,Mami, oni mě bili a vyhodili z domu. Zažíval jsem celý ty roky peklo a neměl jsem ani ponětí, že jsem adoptovanej. Řekli mi to teprve dneska" řekl jsem mámě, která nemohla uvěřit tomu, že se ke mně takhle chovali. ,,Matte, to je mi moc líto. Kde teď žiješ?" zeptala se klepavým hlasem. ,,Se svými nejlepšími kamarády. Hope a Finn" usmál jsem se.

Finn s námi teda nežije už, což mě mrzí. Doufám ale v to, že se nějakým způsobem zase všechno vrátí tak, jak to bylo dřív.

,,Mami je tu něco, co bys měla vědět" povzdechl jsem si silně a podíval se na mámu.
,,Mami já-já- jsem na kluky" rozbrečel jsem se ještě víc, než předtím. ,,Matte-"
,,Ne mami, promiň...já za to vážně nemůžu, omlouvám se" utřel jsem si slzy, což vlastně bylo zbytečné, protože jsem brečel dál.
,,Matte, nikdy by ses neměl omlouvat za to, že jsi sám sebou. Nikdy. Matte, mám tě moc ale strašně moc ráda" brečeli jsme společně.

,,Mám tě taky moc rád, mami"