Řekni Mi, že Mě Nemiluješ

32.

POHLED HOPE:
Kluci jeli semnou za což jsem byla moc ráda. Nevím, co bych bez nich dvou dělala, i když mě občas vážně štvou.

Sestřička nám ukázala můj pokoj, který nevypadal zas tak špatně. Kluci mi pomohli vybalit si věci a potom jsme si ještě chvíli povídali.

,,Zvládneš to tady?" chytl mě Matt za ruku a lítostně se na mě podíval.

,,Nic jiného mi nezbývá" povzdechla jsem si a cítila jsem, jak mi slza teče po tváři.

,,Notak, neplakej, bude to v pohodě" utřel mi slzu Finn a já se rozbrečela ještě víc.

Nechtěla jsem tam být. Chtěla jsem být doma se svými přáteli, ne s pošahancema. Už hned, co jsme do léčebny vešli byl slyšet křik, pláč, smích, hučení a všechno možný.

,,Když já tady nechci být" rozbrečela jsem se na plné čáře a skočila klukům do objetí.

Oba dva mě objímali a říkali, že vše bude v pohodě a že se nemám čeho bát. No, podle mě se tu mám čeho bát. Ty lidi tady? Bojim se.

,,Budeme tě navštěvovat často, slibujeme" dal mi Matt na čelo pusu a jako vždy mi ze srandy rozcuchal vlasy, aby mě rozesmál.

,,Matte! Teď vypadá jak čarodějka" snažili se mě kluci rozesmát a povedlo se jim to.
-
Nenávidím loučení, vážně. Vždycky, když se s někým loučím, tak se mi chce brečet, i když vím, že se s tím člověkem klidně uvidím i druhý den.

,,Budeš nám chybět Hope, máme tě moc rádi, drž se" objali mě kluci a já sledovala jak odchází a zavírají dveře.

Hned jak odešli, v mém pokoji nastalo úplné ticho. Přišla jsem si, strašně. Úzkosti na mě padaly a jediné, co jsem mohla dělat bylo, koukat z okna, které je zamřížované.
-
POHLED FINNA:
Seděli jsme s Mattem doma na gauči a pili Monstra. Bylo doma strašné ticho bez ní, i když toho moc nenamluvila.

,,Je mi jí líto" povzdechl jsem.

,,To mě taky Finne, ale udělal si správnou věc" pousmál se na mě Matt.

,,Hope mě bude nenávidět, až zjistí, že ji tam neposlala škola, ale já Matte. Já jen nejsem připravenej ji ztratit. Však ona je jako nic. Chodí, jako kdyby v ní nebyla žádná duše." dal jsem obličej do dlaní a Matt mě poplácal po zádech.

,,Nebude tě nenávidět prosimtě. Tam ji pomůžou a ještě ti bude vděčná a teď nebreč a pojď si semnou zahrát" podal mi ovladač od Playstationu.

Vím, že ji tam pomohou, doufám aspoň v to. Ale lhali jsme ji, všichni. Dohodl jsem se s ředitelem, aby řekl, že to zařídila škola. Bojim se, že až se to dozví, tak vyhodí z domu jak mě, tak i Matta.
-
POHLED HOPE:
,,Hope, přidáváme ti na pokoj holčinu, která je tu se stejným problémem jako ty. Buď na ni prosím milá, je na tom hůř než ty" seděla na mé posteli sestřička.

Kývla jsem hlavou a usmála se na ni. Sestřička mi potom dala 3 prášky, ale neřekla mi, jak se jmenují a nebo na co jsou, prostě jsem si je musela vzít. To je pravidlo.

,,Ještě tě musím požádat, aby sis sundala náušnice a dala mi je. Potom ti je samozřejmě vrátíme, až pojedeš domů" nastavila ruku sestřička, abych ji tam dala svoje náušnice.
-
,,Ahoj, jsem Luna Jones" podala mi ruku moje nová spolubydlící.

Bylo na Luně vidět, že je hodně unavená a ze všeho už naprosto vyčerpaná. Sestřička měla pravdu, je na tom hůř než já a mohu být vlastně ráda za to, že na tom nejsem jako ona.

,,Ahoj Luno, jmenuju se Hope Farago a doufám, že spolu budeme vycházet" usmála jsem se na ni.

Bylo mi ji vážně líto.