Řekni Mi, že Mě Nemiluješ

56.

POHLED CESARA:
Posral jsem to, neskutečně moc. Jsem zpátky na začátku a není cesty zpět. Myslel jsem si, že to nebude tak hrozný, jako dřív...ale je to ještě horší. Teď už nedokážu přestat a děcka o tom ani neví. Snažim se před nimi chovat normálně, i když podle mě Matt něco tuší.

Mrzí mě, že se to všechno takhle pokazilo. Vážně jsem se snažil zlepšit a teď jsem to takhle všechno pokazil a už to nenapravím.
-
,,Cesare, jdeme se s Hope projít, budeme brzy zpátky" oznámil mi Matt, když nasazoval Hope bundu. ,,Dávejte na sebe pozor" pousmál jsem se a sledoval, jak zavírá Matt dveře.

Hned, jak se dveře zavřely, jsem se zvedl z gauče a šel do ložnice. Zamkl jsem se tam a sedl si ke stolu. Ze šuplíku jsem vyndal červenou obálku a papír. Do ruky jsem si vzal propisku a začal psát vzkaz na papír, který jsem potom po dopsání vložil do obálky a zalepil.

POHLED HOPE:
Procházela jsem se s Mattem po lese, kde byl naprostý klid a ticho. Bylo super být někde, kde okolo mě projde max. jeden člověk za hodinu.

,,Hope, promiň že jsem na tebe předtím tak křičel" povzdechl si Matt a utrhl ze stromu list.
,,V pohodě, já to chápu. Stalo se ze mně to, co z rodičů" pokrčela jsem ramenama a koukala na svoje boty. ,,Musíš se toho zbavit, prosím. Vážně mi chybí moje nejlepší kamarádka" chytl mě za ruku, abych na chvíli stála.

,,Myslím to vážně. Už to s tebou začíná být vážně těžký Hope" nahrnuly se mu slzy do očí, což i mně. ,,Pokusím se" objala jsem Matta.

POHLED CESARA:
Obálku jsem položil na správné místo a vytáhl si ze skříně tašku, abych si sbalil veškeré oblečení a věci, co tu mám.

Ještě před odchodem jsem navštívil pokoj Hope a Matta. ,,Budete mi chybět" povzdechl jsem si, když jsem se koukal na fotku, kterou měl Matt u postele v rámečku.

Nemůžu uvěřit, že tohle dělám... Ale je to jak pro moje dobro, tak i pro dobro dětí. Nemůžu je nechat takhle trpět, když už teď toho mají oba dva dost.

,,Tak sbohem, sladký domove" ohlédl jsem se, než jsem odešel pryč.

MATTŮV POHLED:
Přišli jsme s Hope domů a každý z nás šel hned do svého pokoje. Nejen, že jsme byli oba dva smutní, ale byli jsme také i unavení.

Lehl jsem si na postel a všiml si, že na mém nočním stolku je červená obálka s nápisem
"Pro Matta a Hope"
Zamračil jsem se a sedl si na postel. Obálku jsem otevřel a rozložil dopis, který v obálce byl.

"Pravděpodobně teď tohle čte Matt. Matte, neříkej nic Hope a ani Maddie. Nech si to pro sebe.
Myslel jsem si, že pití alkoholu bolest nikdy neodežene, ale mýlil jsem se. Po alkoholu mi bylo dobře a bolest jsem odehnal, ale zase předal bolest na někoho jiného. Ty a Hope jste mi ale pomohli a já se zbavil jak alkoholu, tak i celkově bolesti. Bohužel jsem to ale celé pokazil a strašně moc mě to mrzí. Zažil jsem s vámi neskutečně moc vzpomínek, které vždycky zůstanou v mém srdci. Matte, bral jsem tě jako svého vlastního syna a vždycky budu. Jsi skvělej kluk, kterej má velké srdce a plno lásky. Doufám, že jednou najdeš někoho s kým ti bude dobře. Hlavně buď vždycky sám sebou.
Hope, moc mě mrzí co se stalo. Byl jsem strašný otec, který ti vzal dětství. Prožila sis toho tolik a chápu tu bolest, kterou si teď procházíš. Vím, že je to těžké a také vím, že ty to zvládneš. Teď už ale nadešel můj čas. Mrzí mě, že to musí skončit takhle. Maddie, vím že mě asi moc neznáš, protože jsi malá a já se o tebe moc nezajímal, ale miloval jsem tě a vždycky budu. Užívej si dětství dokud můžeš a neudělej žádnou blbost. Nejspíš, když to teď Matte čteš...jsem pravděpodobně mrtvý. Řekni Hope, že jsem odjel na dlouhou cestu a nevím, kdy se vrátím.  Nesmutněte ale, nemusíte. Udělal jsem to pro svoje vlastní dobro, protože mně už není pomoci. Užívejte svůj život, co nejvíc to jde. Nemrhejte časem. Miluju vás, sbohem.
Cesar. "

Jen jsem seděl na posteli a moje slzy kapaly na dopis. Brečel jsem, strašně moc jsem brečel.
Cesar byl pro mě jako táta, kterýho jsem v podstatě nikdy neměl. Nemůžu uvěřit tomu, že už ho nikdy v životě neuvidím...jediné co mi zbylo jsou vzpomínky.

,,Nikdy na tebe nezapomenu, tati" řekl jsem s brekem, když jsem dával dopis zpátky do obálky a schoval ho.
—-
,,Matte!" zakřičela Hope. Rychle jsem si utřel slzy a vyšel z pokoje ven. ,,Táta tu nemá věci!" ukázala prstem do jeho pokoje. Jak ji to vysvětlím?!

,,V-víš on nám to říkal už. Však se s tebou i loučil, ty si to nepamatuješ?" zalhal jsem a doufal, že si bude myslet, že je to pravda. ,,A-aha, asi jsem byla zase nalitá" odpověděla pokleslým hlasem a vyšla z Cesarova pokoje.

Nemůžu uvěřit tomu, že ji takhle lžu ohledně jejího vlastního táty. Jelikož si to ale Cesar přál a bylo to jeho poslední přání, tak to splním.

,,Takže už ho neuvidim? To zas jen tak odešel?" zasmála se. Chtělo se mi strašně brečet, protože Hope nemá ani ponětí... ,,To je jedno. Kdybych se měla omluvit za všechny ty sračky, co můj táta udělal, tak by mi ani nezbyly žádný slova" pokrčela ramenama a šla zpátky do svého pokoje.

Mám to říct Finnovi? Jen přece...i on byl součástí téhle rodiny. Já jen nevím, jestli je dobrý nápad mu to říkat...