Řekni Mi, že Mě Nemiluješ

29.

POHLED FINNA:
Napsal mi můj kamarád, kterýho jsem od základky neviděl, že má problém. Neomítl jsem ho a snažil se ho vyslechnout. Nejsem člověk, co se nestará o druhý, jsem opak. Starám se o každého, i když to není občas ani potřeba.

Myslel jsem si, že mi napíše, že potřebuje půjčit peníze, protože na základce to byl celkem průserář, takže bych se nedivil, ale přišlo něco daleko horšího. Jeho vlastní rodina ho vyhodila z domu.

Ten kluk byl na mě vždycky hodnej, vlastně byl hodnej na každýho, jen dělal problémy sám sobě.

Bývali jsme celkem dobří kamarádi, vždycky jsme tomu druhému pomohli, ale teď ? Teď vážně nevím, jak mu pomoct. Pochybuju, že ho Hope nechá u sebe, nebo měl bych už říct "u nás?"
———-

,,Hope? Můj kamarád má problém a žádá mě o pomoc. Než odpovíš, tak je naprosto v pořádku, že nebudeš souhlasit" ujišťoval jsem ji.

,,Jakej problém?" sedla si ke mně na gauč a čekala, co ji povím.

,,Mýho kamaráda ze základky vyhodili z domu a teď nemá kam jít" povzdechl jsem si.

Chápu, když Hope nebude souhlasit. Už takhle má problémů nad hlavou a rozhodně nechce mít doma někoho dalšího, navíc cizího.

,,Takže počkej, ty po mě chceš, abych ho nechala tady? Tady u sebe doma? Jakože tady bude bydlet?" zamračila se.

,,No, ano...V pohodě, když nebudeš souhlasit" pokrčel jsem ramenama.

,,Ty si mi už pomohl dost, teď je na mě abych pomohla já tobě a ty jemu. Tak ať sem jde" usmála se na mě a já ji štěstím objal.

Byl jsem strašně rád, že souhlasila a já mu můžu pomoct. Hned jsem mu zavolal a šel za ním, protože její dům by asi sám od sebe nenašel.

POHLED HOPE:
Vlastně mi ani nevadí tu mít někoho dalšího, i když ho neznám. Věřím Finnovi, že by sem nepřivedl někoho zlého, nebo tak. To by mi neudělal, vím to.
-
Už jsem slyšela, jak se odemykají dveře. Trošku mi bouchalo srdce z nervozity. Doteď vlastně ani nevím jak vypadal, dokud nevešel dovnitř.

Měl červené trošku delší vlasy, na kterých měl zajímavé brýle. Dlouhé, proužkované tričko a na něm měl chlupatou vestu.

,,Ahoj, jsem Matt. Matt Nikelsky" podal mi ruku a usmál se od ucha až k uchu.

,,Ahoj, jsem Hope. Hope Farago" usmála jsem se na něho a potřásla si s nim rukou. Poté jsem ho ještě silně objala. Vím totiž, že rodina občas dokáže být vážně zlá a šílená.

Voněl po cigaretách, sladkostech a hlavně po čokoládě.

,,Děkuju, že mě tu na chvíli necháš Hope, moc si toho vážím" vybaloval si věc z tašek.

Těch tašek měl vážně hodně. Vypadá to, že ho jeho rodiče vyhodili už na pořád.

,,Žádný problém. Co rád děláš?" zeptala jsem se.

,,Hraju hry, hraju hry a hraju hry. Nedělám nic jinýho. Vlastně máma po mě hodila i můj playstation, takže můžem hrát" zasmál se, i když jsem v tom hlasu slyšela, že se mu chce brečet.

,,To je hustý" řekla jsem s nadšením.

Vlastně je super, že Finn nemusí trávit čas jen semnou a může konečně trávit čas i s klukem. Myslím si, že ho už i ty moje holčičí blbosti musí štvát.

MATTŮV POHLED:

Hope vypadá strašně mile a jsem neskutečně moc rád, že mě tu nechá, i když mě vůbec nezná. Kdyby mě k sobě a k Finnovi nevzala, tak dneska spím někde pod stromem a mrznu.

Doufám, že s ní a vlastně i s Finnem budu vycházet v pohodě.