Řekni Mi, že Mě Nemiluješ

71.

POHLED HOPE:
Cítila jsem, jak se moje srdce roztříštilo na miliony kousků, když jsem ho uviděla přicházet. Tak moc se mi začaly klepat a potit dlaně.

,,Hope, jestli chceš tak půjdeme pryč" chytila mě Maddie za moji zpocenou ruku. ,,Ne, to je v pohodě" zakroutila jsem hlavou a sledovala jak přichází nevěsta. ,,Hanna-" nahrnuly se mi slzy do očí, když jsem ji uviděla ve svatebních šatech, jak přichází k Finnovi.
-
Všechno skončilo a už se jen začalo blbnout. Jen já tam seděla jako hromádka neštěstí. Maddie na chvíli odešla ven a já tam zůstala sama. Sice chtěla zůstat, ale řekla jsem že to zvládnu.

,,Ahoj" sedl si ke mně Finn s úsměvem na tváři. ,,A-ahoj" pousmála jsem se. ,,Chceš se jít po sedmi letech projít?" nabídl mi. Přijala jsem nabídku a zvedla se ze židle.
-
Bylo velké ticho a byly jen slyšet naše kroky po silnici. Nikdo z nás nevěděl co říct...

,,Proč si nás na tu svatbu vlastně pozval?" zeptala jsem se Finna, když jsme se procházeli po parku kousek od toho, kde se konala svatba. ,,Říkal jsem si, že byste tu měli být...ale-ale kde je Matt?" povzdechl si. ,,Myslela jsem si, že o nás už slyšet nechceš. Nikdy si nepřijel Finne...Matt zmizel a ani se nerozloučil" povzdechla jsem si a sedla si na houpačku, kde si sedl i Finn.

,,Snažila ses ho najít?" zeptal se mě. ,,Matta? Ne, nevím jak". ,,Co na mě tak koukáš?" zasmála jsem se. ,,Jen vzpomínky, jen vzpomínky" srovnal si svůj kudrnatý pramínek a já si všimla, že má stále na ruce ten náš společný náramek. ,,Bylo to reálné, že ano? Byli jsme jen banda dětí, ale vážně jsme toho druhýho milovali, ne?" podívala jsem se na svůj narámek. ,,Měli jsme se moc rádi" podíval se Finn na ten svůj a u toho si povzdechl.

Finn je jiný. Už to není ten mladý kluk, který dělal blbosti a užíval si život. Nepoznávám ho.

,,Finne?" nadechla jsem se. ,,Hm?".
,,Miluješ ji?" podívala jsem se na Finna, který se díval na mě. ,,Teď jsme měli svatbu, čekáme dítě. Samozřejmě, že ji miluju" zamračil se.

Čekají spolu dítě...Finn ví, jak mě zlomit na miliony kousků. Dnešek je snad jako zlý sen.

,,A mě? Miluješ mě?" zeptala jsem se. ,,Na tom už nezáleží, je konec. Byli jsme děti, promiň" zakroutil hlavou. ,,Finne, vím že to vypadá jako bychom spolu chodili před miliony lety a chápu, že ses nejspíš už přes náš rozchod dostal. Možná už to pro tebe nic neznamená, možná nikdy neznamenalo. Ale znamenalo to hodně pro mě, tys pro mě hodně znamenal a furt znamenáš. Čekala jsem na tebe sedm let a teď sleduju, jak se ženíš a čekáš dítě s Hannou" zasmála jsem se a utřela si slzy.

Víš Finne, asi by bylo lepší kdybys mě na tu svatbu nepozval. Bylo by lepší, kdybys na mě zapomněl.

,,Sundej ten náramek proboha. My už rodina nejsme" zvedla jsem se z houpačky a odešla pryč.
Byla jsem tam neskutečně naštvaná, smutná, zlomená! Jak jsem si mohla myslet, že Finn na mě bude taky těch sedm let čekat? Bože, jsem tak hloupá.

,,Hope? Jsi v pohodě?" zeptala se mě Hanna, když jsem za ní přišla celá ubrečená. ,,Gratuluju, že čekáš s Finnem dítě. Měla jsem to být ale já, čekala jsem na něho sedm let a někdo jako ty mi ho sebere" křikla jsem. ,,Cože, co se mi tím snažíš říct?" zamračila se na mě a položila si skleničku s vínem na stůl. ,,Chci ti tím říct, že Finn miluju a chci ho. Promiň, jestli jsem ti teď zkazila svatební večer. Ale já Finna miluju celým svým srdcem. Neznáš ho tak jako já. Nevíš, jaké věci má rád. Nevíš jaký je jeho nejoblíbenější film. Nevíš nic, Hanno!" křičela jsem tak moc, že to slyšeli všichni, kteří byli pozvání. ,,Jdi pryč". ,,Zmiz odtud!" křikla co nejvíc to šlo. ,,Fajn" vzala jsem sklenku červeného vína, polila ji celé svatební šaty a odjela pryč s brekem pryč.

Celou cestu domů, co jsem řídila...jsem brečela. Nemůžu uvěřit tomu, že mě Finn jentak vyměnil. Byli jsme do sebe šíleně zamilovaní a navíc...slíbil mi to. Čekala jsem sedm let na to, abych byla na místě Hanny a kde jsem teď skončila? Sama.

Kdyby tu byl aspoň Matt, ten věděl jak mě rozveselit, ale teď? Teď už nemám ani Matta. Kam jsi zmizel Matte? Proč si zmizel ? Proč si mi to udělal?
Každý den nechávám otevřené dveře, kdyby ses náhodou vrátil. Furt mám tu naději, že se jednou vrátíš a budeš tu pro mě, jako za starých časů.

O 9 měsíců později...

POHLED FINNA:
Máme syna. Držet to malinký stvoření v náručí s brekem byl ten nejkrásnější pocit, který jsem kdy mohl zažít. Ty krásný očička, nosík...nádhera.

,,Jaké mu dáte jméno?" zeptala se doktorka. ,,Matt, bude se jmenovat Matt" usmál jsem se na miminko šťastně.

Hned jsem věděl, že když se to bude chlapeček, tak se bude jmenovat Matt. Děkuju Matte, že jsi v mém životě mohl být a že si pro mě udělal tak moc skvělých věcí.

POHLED HOPE:
Maddie spí u přítele a já ležím na gauči. Sleduju nějaký seriál, který teď v televizi běží. Nemám co na práci, vlastně nemám ani náladu něco dělat. V práci jsem si vzala volno, protože je toho na mě teď v poslední době moc. Bývám doma často sama, protože si ségra někoho našla a je často u něho. Je tu ticho, strašně velký ticho.

,,M-Maddie?" zvedla jsem se z gauče, protože jsem slyšela, jak někdo otevírá dveře. Vzala jsem si na sebe dioptrické brýle abych uviděla, kdo to je. ,,Cože- Panebože ne!" rozzářil se mi obličej, když jsem uviděla ve dveřích o sedm let staršího Matta. ,,Pojď mě obejmout" nastavil ruce a já po něm okamžitě skočila.

,,Tak moc si mi chyběl" rozbrečela jsem se štěstí. Nechtěla jsem ho ani pustit, měla jsem takovou radost, když jsem ho zase viděla.

Vypadá furt stejně, jen už nemá červené vlasy...má je černé, ale furt je krásný, jako předtím.

O všem jsme si s Mattem popovídali a já si připadala, jako když jsem se vrátila v čase. Jako kdyby Matt zalepil moje srdce a já se zase cítila skvěle.
————————

Finne, byl jsi moje všechno. První kluk, který mě měl rád takovou, jaká doopravdy jsem. První kluk, který poznal mojí matku a otce. První kluk, který mě viděl úplně na dně. Byl si první kluk, který mi srdce zalepil, když se mi rozbilo. Byl si první kluk, kterého jsem vážně, upřímně milovala a taky první, který mi roztříštil srdce tak moc, že už to nejde vrátit zpět.

Nikdy jsem nevěřila ve správnou osobu, ve špatný čas. Kdyby to byla vážně správná osoba, tak jak by mohl být špatný čas? To je to, co jsem si přesně myslela, dokud jsem tě  nepoznala. Byli jsme pro toho druhého perfektní. Ale vzhledem k tomu, že věci byly takové, jaké byly, to nebyl náš čas.

Děkuju Finne, že si můj život naplnil štěstím a láskou. Sice to netrvalo navždy, ale bylo to dost na to, abych se cítila šťastně a naživu. Nikdy na tebe nezapomenu a doufám, že se máš teď se svou rodinou dobře. Teď už aspoň chápu, co táta myslel tím, že ne vždy všechny spřízněné duše spolu musí být.

Možná v jiném světě, nebo v jiném vesmíru bychom spolu skončili, ale nikdy v tom našem.

Miluju tě s láskou ,Hope.

Konec.