Řekni Mi, že Mě Nemiluješ

6.

Je ráno a já jdu probudit Maddie na snídani, kterou jsem ji připravila. Konečně je víkend a můžu si na chvíli odpočinout, teda aspoň doufám.

,,Hope? Můžu jít dneska s kámoškama ven?" poprosila mě Maddie.
,,Samozřejmě, že můžeš, ale budeš mi dávat každou hodinu vědět, kde jsi a co děláte ano?" usmála jsem se na ni a byla šťastná, že budu doma sama.

Maddie po hodině odešla ven a já začínala nad vším, co se s Adamem a Finnem stalo. Z Finna se vyklubal pěknej blbeček a z Adama zase v pohodě kluk, navíc si začínám myslet, že chci s Adamem něco víc než jen přátelství. Co je to semnou ? Potřebuju si promluvit s Finnem face to face, jinak by to nešlo a v hlavě by mi to lítalo ještě nějakou dobu.

Vzala jsem telefon a vytočila Finnovo číslo. Myslela jsem si, že to zas nebude zvedat, ale zvedl to.
,,Ahoj Finne, máš dneska čas? Potřebuju si s tebou promluvit" kousala jsem si stresem nehty. ,,Hele Hope mám, akorát jsem teď mimo město, ale můžu přijet" odpověděl do telefonu. ,,To by bylo super, počkám u zastávky" a típla jsem to.

Že by to chtěl Finn napravit? Doufám.

Rychle jsem se nějak oblékla, vzala klíče a šla na něho čekat na zastávku.
Mezitím, co jsem na Finna čekala, jsem poslouchala písničky ve sluchátkách a přemýšlela co a jak mu vlastně řeknu. Snad se to obejde bez breku, což pochybuju.

Celé jsem si to v hlavě připravila, všechno co mu povím, ale je mi jasné, že to nakonec všechno řeknu úplně jinak. Znám se.

Už je to před třičtvrtě hodiny a Finn stále nikde. Můj stres začíná víc a víc stoupat, písničky na největší hlasitost a vyhlížení jakéhokoliv busu, ve kterém by mohl být Finn. Samozřejmě ten nikde. Co když si ze mě udělal jen srandu a doopravdy za mnou nejede a já tu čekám zbytečně ? Ne, zase myslíš na to nejhorší Hope!

,,Seru na to vole" řekla jsem nahlas a už se zvedala z lavičky a byla na cestě domů.
,,Hope" zakřičel z dálky Finn. Otočila jsem se a uviděla jsem, jak za mnou běží.

,,Ahoj, o čem sis chtěla promluvit?" smál se.
Upřímně? To jako vážně neví, o čem chci s nim mluvit ? To mu to jako nedocvaklo? A ještě se směje? To není ani trošku vyděšenej, o čem chci mluvit?

,,Pojď si sednout" nepozdravila jsem ho, protože už takhle jsem byla otrávená z toho, jak mě nechal dlouho čekat.

Sedli jsme si na lavičku a chvíli mlčeli. Nevěděla jsem jak začít, i když jsem si to v hlavě všechno připravila.

,,No? Cos teda chtěla?" povzdechl. ,,Jak jsi byl u nás doma a byla tam ta hádka s mým tátou. Byl jsi strašně super a zastával ses mě a ani nevíš jak jsem byla ráda, že u nás přespíš, ale ráno už jsi tam nebyl. Kam si zmizel? Proč si mi neodpovídal na zprávy a ani nezvedal telefon?" To tě to u nás doma tak moc vystrašilo? Jestli ano, tak promiň, ale nemůžu za to, jaké mám rodiče. Já si je vážně nevybrala." vybalila jsem to na něj.
,,Hope...ráno jsem šel domů, protože mi psala máma, že můj mladší bratr zvrací a ona musí do práce. Neodepisoval jsem ti a nezvedal telefon proto, protože jsem byl celou dobu s ním a hlídal ho. Když jsem ale pak už na telefon šel, tak jsem si upřímně vážně tvých zmeškaných hovorů a zpráv nevšiml. A ne, u tebe doma mě to nijak nevyděsilo, spíš jen překvapilo, že tohle všechno zvládáš, jakože se dokážeš takhle starat o sestru a tak." pozvedl ramenama a usmál se na mě.
,,Ou...aha, promiň" podrbala jsem se na hlavě a cítila se strašně trapně.

,,V pohodě Hope, hele támhle jde můj kámoš" zvedl se a zamával na něho.
,,Čus brácho" pozdravili se a začali si povídat. ,,Hope jdu s nim jen na cígo, pak se vrátím, zůstaň tu" nakázal mi. S úsměvem jsem přikývla a mezitím šla na Instagram.
Ani jsem si to neuvědomila, ale už uběhlo 15 minut a Finn nikde. Podívala jsem se i po okolí, ale ani on a ani jeho kamarád nebyl nikde.

,,Fajn" řekl jsem zklamaným hlasem a odešla domů.
Finn mě tady prostě nechal.

Zabouchla jsem za sebou dveře a rozbrečela se. Znova. Se zaslzenýma očima jsem se snažila najít Adamovo číslo, abych mu mohla zavolat. Vážně jsem ho teď potřebovala u sebe.

,,Mohl bys prosím teď hned ke mně přijít?" řekla jsem ubrečeným hlasem. ,,Hned jsem u tebe Hope, slibuju" řekl Adam vyděšeně.
Měl pravdu, byl tu hned. Podle mě musel být někde poblíž, protože tu byl vážně hned.

,,Co se děj-" ani to nestihl doříct a já už mu brečela v objetí. Všechno jsem Adamovi řekla a viděla jsem, že jeho samotného to od Finna vážně naštvalo a zamrzelo.

,,Hope, ty potřebuješ lásku...potřebuješ už poznat, jaká láska je a ne trpět." povzdechl si.
,,J...já...já tě asi miluju Adame" koukla jsem se na Adama a cítila, jak mi řasenka ztéká po tvářích. Adam na nic nečekal a hned mi dal dlouhý polibek, jako odpověď, že to cítí stejně.