Řekni Mi, že Mě Nemiluješ

62.

POHLED HOPE:
Pořád přemýšlím nad tím, kam se přihlásím na univerzitu. Je tady tak mnoho možností, ale já chci zůstat tady. Chci zůstat u nás ve městě. Nechci opustit domov, mou sestru a už vůbec ne Matta.
Přemýšlím taky nad Finnem. Kam se asi hlásí on? Určitě to bude mít stejně jako já. Určitě bude chtít zůstat tady.

Zkoušky se nám už blíží a já se snažím učit co nejvíc to jde. Tady jde totiž teď o naši budoucnost. Musím vědět, že se vážně rozhoduji dobře.
-
,,Kdo mě zas otravuje?" práskla jsem učebnicí o stůl a vzala si do ruky telefon.
,,Finn? Už zase?" povzdechla jsem si a podívala se na zprávu, kterou mi poslal.

Finn: Ahoj, promiň že tě zase otravuju. Víš Hope, já bych se s tebou zase chtěl promluvit. Budu chápat, když nebudeš chtít

No, co si budeme...otravuješ. Zase ale na druhou stranu, by nebylo špatné se s ním na tu hodinku sejít.

Hope: Jen na hodinu.
-
Rychle jsem si na sebe něco vzala, udělala si culík a ještě to šla oznámit Mattovi, který něco dělal na počítači.

,,Matte, jdu za Finnem" nakoukla jsem mu do pokoje. ,,Fakt? To jsem moc rád. Víš, já bych byl strašně moc rád, kdybyste se dali zase dohromady" usmál se na mě. ,,Uvidíme" odpověděla jsem a odešla.
-
Sedla jsem si na lavičku vedle Finna a zase bylo naprosté ticho. ,,Tak cos mi chtěl-" křikla jsem, ale nedořekla jsem to, jelikož mi Finn dal pusu.
Rychle jsem ho od sebe odstrčila a zamračila se na něho. ,,Co to děláš?" křikla jsem.
,,Hope, miluju tě a vždycky budu. Ať se stane cokoliv, vždycky se o tebe budu zajímat" odpověděl a pohladil mě po tváři.
,,Nech toho. Já tě už prostě nepoznávám. Nevím, kdo tohle je" zakroutila jsem hlavou.
,,Jsem to já. Já, který se snaží zlepšit. Já, který chce dát věci do pořádku" povzdechl si a ruce si dal do kapes.

,,Finne?" šeptla jsem a čekala, až se na mě podívá. ,,Jo?-" podíval se na mě. Chytila jsem ho za mikinu, přitáhla si ho k sobě a dala mu pusu.
,,Uvědomila jsem si, že nezáleží na tom kde jsi anebo co děláš. Vždycky tě budu upřímně a skutečně milovat" ukápla mi slza, kterou Finn hned utřel z mé tváře.

I když Finn udělal blbosti, hodně blbostí...tak jsem si uvědomila, že to nezmění moje city k němu. Vždycky to bude on. Finn a já. Finn a Hope.

MATTŮV POHLED:
Byl jsem rád, že Hope šla za Finnem. Jen to teď pro mě není úplně nejdůležitější.

Snažím se na internetu dohledat něco o mámě, ale zatím jsem nenašel vůbec nic, což je divné.

Taky bude divné to, když Finn s Hope půjdou na univerzitu, protože nebudeme mít čas se spolu vídat. Mám z toho strach. Co když na sebe kompletně zapomeneme? To nechci.
-
,,Jsem domáá" křikla Hope z prvního patra. Rychle jsem se zvedl ze židle, běžel po schodech dolů a hned se šel Hope zeptat, jak bylo s Finnem. ,,No, nejdřív jsem ho upřímně chtěla nakopat, ale nakonec jsme si dali pusu" začervenala se.

Silně jsem Hope objal, až mi skoro začaly po tvářích téct slzy. Měl jsem vážně radost, protože oba dva mám strašně moc rád. Vidět je oba dva šťastný je pro mě vážně důležité. Finn a Hope k sobě prostě patří a myslím si, že i oni dva to moc dobře vědí.

,,Hope, ani nevíš jak moc tohle rád slyším! Vy dva jste moje všechno a strašně moc rád bych vás zase viděl spolu. Jestli každý půjdete na školu, která je někde daleko, tak vážně nevím, co si bez vás dvou počnu" povzdechl jsem si a rychle si utřel slzu, která mi chtěla z oka ukápnout. ,,Děkuju Matte, j-jsi můj nejlepší kamarád, mám tě moc ráda. Neboj se, v-vždycky spolu všichni budeme. Nikdo nikoho neopustí" rozbrečela se a objala mě.
,,Vždycky jsem tě měl a budu mít moc rád"

POHLED FINNA:
Vypadá to na dobré cestě. Doufám, že mi dá Hope šanci a zase budu moct bydlet u ní. Sice mi ještě neřekla, že jsme v pohodě, ale ta pusa to podle mě řekla za Hope.

Už vím na jakou univerzitu půjdu, ale je to 7 hodin odtud. Vůbec nevím, jak to vysvětlím Mattovi a Hope. Budu muset bydlet na koleji a nebudu moct být s nimi. Doufám, že to oba dva pochopí, protože jít tam byl vždycky můj sen a teď mám šanci.