Boj mezi Stevem a Tonym končí vyhnanstvím poloviny týmu Avengers. Black Widow se jim snaží pomoct utéct. Vše ještě zkomplikuje útok na Visona.
Romanogers, Clintasha a Brutasha (jen vzpomínky), Pepperony (vedlejší dějová linka)
Časová osa:
...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
21 gramů ---------------------
Nemocnice nikdy nebyla a ani nebude tiché místo. Budova prosáklá pachem dezimfekce, strachu, smrti a jiných tělních tekutin. Prostory oděné v bílé, personál ve stejnokrojích. Krutá nevýraznost a kamenné výrazy.
Čekárny plné vyděšených příslušníků rodiny čekající na jakoukoli informaci. Urgentní příjem v obležení pacientů nehezké silniční nehody autobusu s osobním automobilem. Lékaři i sestřičky ve spěšném tempu ošetřovaly těžce raněné a stejně tak drobné oděrky a otlučeniny.
V tomhle velkém chaosu, v rohu obrovské místnosti za zelenou plentou se na lehátku krčila Natasha s kyslíkovou maskou na obličeji. Nevnímala nic z toho, co se kolem ní dělo. Sama na půl pospávala stále ještě dost omámená z lehčí otravy oxidem uhelnatým.
Malátnost doprovázela nevolnost a bolest hlavy. Jedinou úlevu jí přinášelo vědomí toho, že Steve je hned vedle a když opomene pár popálenin, nic mu není.
Po tom co vběhla do budovy má nějak všechno v mlze, nejspíš by se měla naučit, kdy se do věcí nemíchat. To ovšem nebyl její styl. Potřebovala mít všei pod svou kontrolou. Spoléhat se na druhé bylo stále tak obtížné, i když ten někdo byl Steve.
Na nějakou chvíli se ztratila v myšlenkách. Vše kolem utichlo jako když zmáčknete tlačítko na ovladači. Žádný šum, žádný hluk. Hlava měla lehkou a víčka těžká. Do plic se jí vpravoval čistý kyslík, který byl mnohem příjemnější než ty bodavé výpary, které ji skolily rychleji než kdy jaký protivník.
"Díky." Ozvalo se slabě za plentou, kde si Steve přebíral oblečení o Rhodeyho. Oba dva vyfasovaly nemocniční mundur, protože jejich kombinézy byly zničené a špinavé, stejně tak jako oni. Oba dva je otřeli od toho nejhoršího, avšak kolem linie vlasů byly znám černé šmouhy od sazí.
"Musím jim jít pomoct, ale potom se pro vás zastavím?" Optal se Rhodey starostlivým hlasem.
"To je v pořádku, zvládnu to odřídit, nic mi není." Ujistil ho Steve a probíral se oblečením, do kterého se začal rovnou převlékat. "Řeknu jí to." Pronesl znovu, stejně klidně, jako by se nic nedělo a silně si odkašlal, aby se zbavil nepříjemného škrabání, které ho trápilo.
Rhodey se na to chystal ještě něco říct, ale nějak mu zamrzla slova na jazyku. Nenacházel ta správná. Nenacházel žádná. Tohle byla situace, do které doufal že se nikdy nedostane. Jen na Steva přikývl, poplácal ho po rameni a v tichosti odešel.
Steve si převlékl kalhoty a prohrábl vlasy na hlavě. Oblečení které po něm zbylo nechal přehozené přes postel.
"Pane Rogersi." Přišla za ním sestřička s papíry v ruce. "Měl by jste ještě chvíli ležet, kyslík vám udělá dobře." Pokládala vedle něj tvrdou desku s přichyceným reversem k podepsání. Postarší žena ho pozorovala jako obrázek.
