Boj mezi Stevem a Tonym končí vyhnanstvím poloviny týmu Avengers. Black Widow se jim snaží pomoct utéct. Vše ještě zkomplikuje útok na Visona.
Romanogers, Clintasha a Brutasha (jen vzpomínky), Pepperony (vedlejší dějová linka)
Časová osa:
...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hlas nepřítele
--------------------
Tony stál opřený o kuchyňskou linku, popíjel kávu a úpěnlivě sledoval Visiona. Od doby co se ráno na ten gauč posadil se ani nepohnul. Snad ani o milimetr. Prostě jen sedí a kouká před sebe. Na otázky odpovídá velmi stroze, nebo vůbec. Jeho chování bylo podivnější než obvykle. Dost ho to znervózňuje. Jako by se mu něco stalo. Ale už to není stroj, do kterého jen tak nahlédne a zjisti co se děje. Nyní je z něj bytost a podle toho se k němu také chová. Srkl si kávy a vytáhl z kapsy telefon. Napadl ho jediný člověk, který by mu mohl pomoct. V seznamu našel jméno Natasha Romanoff a vytočil ho. Neměl koho jiného by požádal. Vision také komukoli nevěří a Natashu zná. Telefon nezvonil dlouho a Natasha hovor přijala. "Ano?" Ozvalo se v telefonu.
"Mohla bys přijít." Požádal ji Tony. V celé změti myšlenek, co se mu honily hlavou ji ani nepozdravil. "Mám takový pocit, že tu máme problém." Nespouštěl oči z Visiona. To tušení začínalo být čím dál silnější.
"Jaký?" Lekla se Natasha. Nejdříve ji na mysl přišel Steve a ostatní. Co když je našli. Ale to by přece nebyl tak zaražený. Muselo jít o něco jiného.
"To zatím ještě nevím." Odpověděl stroze, přesto to bylo vše co věděl. Nemohl jí dát podrobnosti, které neznal.
"Dobře. Do hodiny jsem u tebe." Jeho hlas zněl spěšně a nejistě, proto neváhala. Položila telefon. Tony ho také vypnul a vrátil zpět do kapsy. Chvíli váhal, ale nedalo mu to a posadil se vedle Visiona.
"Jak se cítíš?" Naladil přátelský a zvídavý tón. Nikdy mu nechtěl dávat znamení, že je jiný, nebo zvláštní. I když jiní se tímto chováním nijak netajili. Zírali s otevřenou pusou, nebo šeptali tím stylem, že to slyšel opravdu každý. A jejich slova údivu nebyla příjemná.
"Cítím se velmi dobře. Můj psychický stav je v optimálním stavu." Odpověděl mu strojeně, ani by se na něj podíval. Vypadal jako robot. Jako tělo bez duše, kterou ovšem Vision zajisté měl. Tohle nebyl on a bylo to jasně vidět.
"A nechtěl bys něco uvařit?" Zkusil na něj rozptylovací taktiku vzápětí ho ale napadlo, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Tohle byla záležitost jeho a Vandy. Vždy spolu vařili a ona mu vysvětlovala co znamenají ty nepřesné názvy v kuchařce, jež ho dováděli do rozpaků. Slovo špetka pro něj bylo nepředstavitelné.
"Co?" Opět potřeboval přesnou odpověď. Přesný pokyn, jen to ho dokázalo dokonale uklidnit. Ovšem zabíjelo to jeho osobnost. Rozmanitost toho co může udělat a co si vybere z něj dělala přesně to co byl a mnohem více než jen obyčejného robota co plní úkoly jeho pána. Což byla také jedna z věcí, on neměl pána. Byl pánem sám sobě.
