Boj mezi Stevem a Tonym končí vyhnanstvím poloviny týmu Avengers. Black Widow se jim snaží pomoct utéct. Vše ještě zkomplikuje útok na Visona.
Romanogers, Clintasha a Brutasha (jen vzpomínky), Pepperony (vedlejší dějová linka)
Časová osa:
...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Objetí, nebo tisíc slov
--------------------
Netěšilo ji, že je vzhůru, ne proto, že ji viděl kouřit, to jí bylo vlastně úplně jedno. Bylo to něco co jí právě teď pomohlo. Jen ho nechtěla probudit. "No tak, jen to řekni." Otočila se k němu a naposledy potáhla z cigarety. Tu pak uhasila o skleněný popelník nedaleko její ruky.
"Co?" Zatvářil se nechápavě a třel si dlaněmi o své paže aby se zahřál. Stál tam jen v tričku a trenkách, což v mínusových stupních nebylo úplně vhodné oblečení.
"Neměla bys kouřit, ničí to zdraví." Odimitovala jeho hlubší hlas.
"Měl bych?" Povytáhl jedno obočí v údivu, protože mu bylo jasné že to sama dobře ví. Bylo to celkem zbytečné.
"Já nevím, nikdy jsem se za 'Mluv slušně' nedostala, ale předpokládám něco podobnýho. 'Leze to do peněz a ničíš si zdraví, nefetuj, budeš mít z mozku houbu.' " Pokrčila rameny a dokončila svůj výčet jeho hlasem. Jistě toho měl v rukávu víc než jen 'Mluv slušně'. Jen neměl nikdy možnost to vyventilovat.
"Podle mě bys měla jít hlavně dovnitř, než se nastydneš." Poznamenal k jejím bosým nohám. Měl chuť jí za to vynadat, ale copak mohl? Byla dospělá a tvrdohlavá. Kolikrát měl pocit že rady bere spíš jako buzeraci.
"Jo, to bylo v pořadí hned následující. 'Pořádně se oblékej ať ti nenastydnou ledviny.' " Pozvedla prst ve výhružném gestu aby zdůraznila svá slova a vydala se za ním. "Typická máma kvočna." Poznamenala nakonec, když kolem něj procházela a on zavíral balkonové dveře.
"Moc vtipné." Uchechtl se na oko. Tohle oslovení nesnášel. Přišel s tím Tony a zdárně se to rozšířilo po celém týmu. Přímo splněný sen. "Řekneš mi proč nespíš?" Usadil se zpět do postele a pořádně se zavrtal do peřiny aby se ohřál.
"Na to není těžká odpověď. Prostě to nejde." Znovu pokrčila rameny a usadila se na druhé straně postele aby mu viděla do tváře, tedy tak jak to jen šlo. V šeru pokoje, které osvětlovala jen pouliční světla. Nechtělo se jí o to mluvit, vlastně tak jako vždycky. Její živé sny byly kus ní. I když si vše nepamatovala, stejně jako to o co šlo v tomto snu, byla to realita. A něco to o ní vypovídalo. Možná se až moc děsila toho, co si o ní pomyslí.
"Noční můry?" Hloupá otázka, jistě že ano. Jen si potřeboval být jistý že v tom nebylo ještě něco jiného. Občas byla realita horší než noční můry. A jindy to šlo ruku v ruce. Děsila je realita ve snech. To nesnášel ze všeho nejvíc. Když jeho hlava smýšlela nereálné obrazy, bylo to pro něj přijatelnější, než krutá realita, která ho tím pádem děsila dvakrát.
"Ne horší než obvykle." Pokývala souhlasně hlavou na jeho odpověď a zároveň se ho snažila uklidnit. Nechtěla ho tím zatěžovat a sebe vlastně taky ne. Dost na to, že nemohla dostat z hlavy obraz jeho mrtvolné tváře na pitevním stole.
