Boj mezi Stevem a Tonym končí vyhnanstvím poloviny týmu Avengers. Black Widow se jim snaží pomoct utéct. Vše ještě zkomplikuje útok na Visona.
Romanogers, Clintasha a Brutasha (jen vzpomínky), Pepperony (vedlejší dějová linka)
Časová osa:
...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jen další den --------------------
Stevovi zběsile bušilo srdce. Od telefonátu, který obdržel před necelou půl hodinou se nemohl uklidnit. V uších slyšel jen vlastní hučení krve a nedokázal se pořádně soustředit.
Měl strach.
Opravdový strach. Byl zrovna na obvyklém středečním sezení, když mu zazvonil mobil. Nejprve ten hovor ani nepřijal, protože se mu zdálo nevhodné vyřizovat si hovor v době, kdy se věnoval někomu jinému, navíc to bylo neznámé číslo. Jenže když zavolalo znovu, nedalo mu to a omluvil se, aby si to mohl v klidu vyřídit na chodbě.
Jakmile se dozvěděl kdo volá a kvůli komu, neztrácel ani vteřinu. Sebral si své věci a téměř bez rozloučení utekl. Nasedl do auta a vyrazil vstříc svému cíli. Takhle rychle nejspíš opravdu ještě nikdy nejel. A v tu chvíli mu to bylo jedno.
Zaparkoval na první místo, které na parkovišti našel a bez váhání zamířil k bočnímu vchodu přijmu. Byl tady téměř jako doma. Zastavil se až u pultíku recepce, za kterým seděla zdravotní sestra.
Jakmile ho zaznamenala, vzhlédla od své práce, aby si prohlédla osobu a zeptala se co potřebuje. Jeho tvář však byla tak všudy známá, že při pohledu na něj jen povytáhla koutky v polovičatém úsměvu.
"Dobrý den, volali mi, jdu za Natashou Roma..." Ani ho to nenechala doříct.
"Ano jistě, před chvílí jsme spolu mluvili." Ujistila ho, že přesně ví o co jde. "Marry!" Oslovila jednu ze mladších sester, která zrovna procházela kolem nich. "Zaveď pana Rogerse na šestku." Nakázala jí svým pevným a rozhodným hlasem.
"Děkuji." Pokývl k ní v díku a následoval mladou sestru v modrém sesterském stejnokroji. Vedla ho dlouhou chodbou, kde se proplétali mezi lidmi. Nejeden pár očí se na něj upíral, on si toho však nevšímal. Měl jiné starosti. Stále vlastně nevěděl co se stalo.
Zastavili se u jednoho z boxů, na jejichž dveřích byla velká číslovka šest. Sestra vzala opatrně za kliku a otevřela. Místnosti byla šerá, světlo tlumeně prosvítalo jen přes žaluzie oken. Světla byla zhasnutá. Tedy do chvíle, než vešli dovnitř. Sestra je pomocí vypínače rozsvítila.
A jemu se v tu chvíli sevřel žaludek snad o něco víc, než už byl. Ležela tam na ošetřovacím lůžku, celá bledá, jako bez života. Přesto neviděl jediné zranění, které by objasňovalo důvod její přítomnosti.
Než se stihl probrat ze svého šoku, sestra už pokračovala ve své práci. Došla až k spící Natashe a letmým dotykem na paži ji začala probouzet. "Slyšíte mě?" Oslovila ji bez jediné známky něžnosti. "Už tu máte odvoz." Konečně nastala odezva na její činy.
