Boj mezi Stevem a Tonym končí vyhnanstvím poloviny týmu Avengers. Black Widow se jim snaží pomoct utéct. Vše ještě zkomplikuje útok na Visona.
Romanogers, Clintasha a Brutasha (jen vzpomínky), Pepperony (vedlejší dějová linka)
Časová osa:
...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Čas podívat se pravdě do očí -------------------
A bylo tu další ráno, další pokus o nový začátek. Pokus o snahu zbavit se toho stigmatu na její duši. Vzpamatovat se z té mlhy, která halila její mysl. Zastírala realitu a přikrášlovala ji tak, aby to dokázala vstřebat, protože do konce života v té místnosti zůstat nemohla.
Nikdy o sobě nechtěla tvrdit že je zbabělec, ale právě si tak připadala. Neschopná se postavit sama sobě. Její mysl ji zradila ve všech směrech. Racionalita si vzala dlouhou dovolenou. A co mohla dělat ona? Snad čekat, že se vše samo vrátí do normálu? Protože už dva roky postrádala jakoukoli věc, která by byla normální.
Svět se změnil. Svět se zhroutil, ale Thanosem to jen začalo. Jestli tam nahoře někdo byl, rozhodně ji chtěl sesadit. Zašlapat hluboko do země. Pod zem, do pekla, které si nejspíš zasloužila. Nejspíš si ho zasloužila tak moc, že se to všechno muselo rozpoutat už zde, na Zemi.
Ta facka kterou včera dostala byla nevyhnutelná. Vlastně je to jediné, co si konkrétně pamatovala za posledních nespočet dní. Vše se slívalo do jedné rozostřené čmouhy zalité šedí. Realita se protínala se sny, sny s realitou a ona tápala. Zbožně žádala, aby byla pravda milosrdná. Nočními můrami trpěla vždy, zvládala by usínat s představou že je ve svých snech prostě blázen. Protože by to byla naprosto nepatrná daň za štěstí. Za to nezměrné štěstí a teplo v jejím srdci.
Ale tohle bylo mnohem horší. Krev stékající po rukou, jakákoli vzpomínka nemohla být horší nežli tohle. Čelit tváří v tvář něčemu, co nikdy nebude mít. Co nikdy nikomu nebude moct dát. Ty neskutečně šťastné oči už u Steva neuvidí, protože ona mu nemůže dát Sáru. Sára nebyla skutečná, byla to jen výplod její zlomené a choré mysli. Důkaz že ona nemá právo být šťastná.
Takhle by mohla pokračovat do nekonečna. Rozebírat to ze všech stran a snažit se to zpochybnit, ale nedalo se to. Zlomila se jako kus párátka mezi dvěma prsty. Jen použít a vyhodit. Tak se právě cítila. Ať její mysl zabrousila ke Clintovi, Stevovi, nebo světu celkově. Byla něco na čem nezáleželo.
Těchto sebedestruktivních a sebedehonestujících pocitů se dávno zbavila. Našla svou sílu a důležitost. Jenže co život dal, rychle zase vzal. Jak si kdy mohla jen pomyslet, že by pro Steva Rogerse mohla být dost dobrá? Byla tak absurdní.
Stačilo se na něj podívat a neviděla nic víc než lítost a rozpaky. Netoužil tu být, jen byl až příliš dobrý na to aby opouštěl bojiště. Jenže tenhle boj byl už od začátku prohraný. Nezbylo nic víc než spáleniště prosycené krví, potem a prohrou. Byla předurčena k neúspěchu, jen to dostatečně brzy neviděla.
