Boj mezi Stevem a Tonym končí vyhnanstvím poloviny týmu Avengers. Black Widow se jim snaží pomoct utéct. Vše ještě zkomplikuje útok na Visona.
Romanogers, Clintasha a Brutasha (jen vzpomínky), Pepperony (vedlejší dějová linka)
Časová osa:
...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
S nadějí ---------------------
Když Thanos luskl prsty, svět jako by se na chvíli přestal točit. Ustal vítr, ptáci přestali zpívat, každý se zastavil. A pokud ne doopravdy, tak aspoň vnitřně. Stát v samém středu té záplavy popela, který poletoval ve vzduchu. To jediné co zbylo po vašich přátelích, rodině. To vše zmizelo mrknutím oka. Náhlá prázdnota, která se zasadila do duše a srdce jako ostrá dýka.
Všechno to tu najednou bylo a každý tomu musel čelit. Musel to vstřebat, zvládnout. Ano, každý musel být silný. Protože nešlo jen o jedince, ale o celou skupinu. Skupinu zahrnující celou galaxii.
Nebyl čas truchlit pro ty co tu nebyly. Primární bylo postarat se o ty, co zbyly. Jejichž život závisel na síle a podpoře těch, kteří k tomu byli nechtěně a nevědomky předurčení. Nuceni.
Jenže to se stalo před víc jak rokem. To bylo tehdy. Doba zlá, smutná a nelítostná. Jenže dnešek byl jiný v mnoha ohledech. Smrt Clinta Bartona byla intimní záležitostí. Nesdílel ji celý svět. Tedy prozatím.
Smrt Hawkeye, jednoho z hlavní šestice Avengerů se nedala dlouho utajit. Vědělo o tom až příliš mnoho lidí a to znamenalo drby, drobné troušení informací, které vybuchnou ve velký skandál.
Ale na tohle neměl nikdo ani pomyšlení. Protože pro svět zemřel hrdina, zločinec, samozvanec. Každý ho viděl jinak, ale pro ně to byl bratr, kolega, rodina. Zásah přímo do hrudi. Obrovská zející díra stěžující dýchání.
To náhlé uvědomění, že svět nepřestal být krutý a necitelný. Že blízcí nepřestanou umírat.
Každý měl svůj způsob truchlení. Centrálou se neslo neproniknutelné ticho, jako by bylo zakázáno mluvit. Stalo se to však jen opatření proti ohlušujícímu křiku, který toto ticho vystřídal ve chvíli, kdy se jeden z nich pokusil začít konverzaci.
Nejspší byla jejich chyba, že se to téma vždy týkalo jen jedné věci, která se však stala momentálně aktuální.
Natasha odmítala mluvit o tom, že je Clint mrtví. Protože nebyl. Nevěřila tomu. Tělo které jí ukázali nebylo relevantní. Nic z toho co se za posledních čtyřiadvacet hodin stalo nedávalo smysl.
Nemohla si jen tak sednout s Rhodeym ke stolu a probrat průběh jeho pohřbu, přece ho nemohli jen tak prohlásit za mrtvého, bez jistoty, že je to on. Bez jediného důkazu.
Určitě se jí to jen zdálo. Hlava ji z toho třeštila, jak moc se chtěla probrat z té hrozné noční můry. Jenže dny plynuly, křik a rozbité nádobí nahradilo ticho. Rhodey se přestal ptát, přestal ji přesvědčovat.
Možná ho začala děsit ta šílenost v jejích očích, pokaždé když promluvil. A možná byla poslední kapka ta, když po něm hodila skleněnou salátovou místu, před kterou na poslední chvíli stačil uhnout a roztříštila se o zeď. V tu chvíli mu všechna další slova zamrzla na jazyku a už nic neřekl.
