Born To Kill || Harry Styles

Prologue

Prázdnou ulicí nebylo slyšet nic jiného než jen mé kroky a kapky deště, které bubnují o střechy okolních budov. Oklepu se zimou, jak do mě prudce narazí studený vítr. Proklínám se, že jsem se dnes rozhodla si vzít jenom lehkou blůzku. Strčím si sluchátka do uší a dám se do běhu, abych byla doma co nejdřív. V práci jsem dnes skončila o něco déle než normálně, čehož teď docela lituji. Měla jsem se na to prostě vykašlat a odejít domů o něco dřív, abych nechytla ten největší slejvák a nebyla z toho nemocná.

Zastavím se na okraji tmavé uličky a chvíli přemýšlím, jestli je dobrý nápad jít tudy. Normálně tudy nechodím, chodím delší cestou, ale vzhledem k tomu slejváku bych mohla udělat výjimku a jít zkratkou. Je rozhodnuto ve chvíli, kdy se nad mou hlavou objeví blesk doprovázený zahřměním. Dám se znovu do běhu napříč tmavou uličkou. Proběhnu kolem popelnic, když vtom za sebou něco zaslechnu.

Zastavím se v běhu a sundám si sluchátka. Nejistě se otočím za sebe, ale nikoho a nic podezřelého nevidím, i tak se mi ale adrenalinem rozbuší srdce a začnu cítit divný pocit vzadu na krku. Otočím se zpátky před sebe na konec uličky a v samém zoufalství si povzdechnu. Nejistě se rozejdu dál. Mám pocit jako kdyby se mi ten konec této uličky spíše vzdaloval než přibližoval. Otočím se za sebe, abych se ujistila, že mi nic nehrozí, ale opět nic podezřelého nevidím. Ve chvíli, kdy si chci znovu nasadit sluchátka a prostě běžet jako o život, za mnou někdo kopne do plechovky. Znovu se za sebe podívám mžourajíc do tmy, ale opět nic nevidím. Možná to byla jen krysa, nebo kočka, která do plechovky omylem strčila, nebo tak něco.

Strčím si sluchátka do kapsy a dám se znovu do běhu. Za mnou se ozve pobavený smích a to je přesně ten moment kdy vím, že je tady něco hodně špatně. Rozběhnu se tak nejrychleji jak jenom můžu. Snažím se dech skloubit s během, abych neumřela po pár minutách běhu, ale adrenalin a strach mi nic z toho nedovoluje. Jenom se modlím, aby to byl nějaký opilec, kterému uteču a za chvilku už budu v teple svého domova. Hned za touhle uličkou je větší ulice, kde je víc obydlených budov než tady, takže tam nebudu mít takový strach a o dva bloky dál mám svůj malý byteček, kam se musím co nejdřív dostat.

V hlavě si vytvářím ty nejhorší scénáře, co se mi může stát, i když se to snažím vytlačit z hlavy. Zrovna tohle mě neuklidní. Zaslechnu zvuk nabíjení pistole a v tu chvíli mi to ihned dojde. Našli mě.

„Raaaayo!" ozve se za mnou pobavený smích. Dotyčný schválně protáhne mé jméno, aby této strašidelné atmosféře nasadil tu pomyslnou korunu. Polknu slzy, co se derou napovrch snažíc se nezastavovat a prostě běžet co nejrychleji domů.

„No tak, nenuť mě s tebou hrát tuhle hru na kočku a myš. Oba víme, kdo je tady ta myš," ozve se znovu velmi pobavený svými slovy a já okamžitě poznám o koho jde. Je to Scott. Nejlepší z Victorových lidí. Nejlepší stopař, který najde kohokoliv stejně jako cokoliv. Věděla jsem, že ho na mě nasadí, ale nějak jsem doufala, že se to nestane.

Konečně vyběhnu z uličky. Zahnu za roh a běžím rovnou ke mně domů. Není to asi nejlepší nápad, ale nemám kam jinam jít a bohužel pro mě jsem si dnes zapomněla svou zbraň, kterou nosím vždy u sebe, takže se teď nemám čím bránit. Jednou jedinkrát jsem jí zapomněla a on mě našel. Není to pro mě zrovna dobrá situace, ale věřím tomu, že se z toho dokážu dostat - koneckonců mě trénoval sám Victor.

„No tak, myško, nemá cenu utíkat!" směje se dál. Protočím nad ním oči a zapadnu do postranní uličky, která se jeví jako dobrý úkryt a když to bude potřeba - odtud bych ho mohla i dobře překvapit, kdyby se rozhodl jít dál, prostě bych po něm skočila a dostala ho k zemi. Mohla bych ho zpacifikovat, ale věřím tomu, že mě přepere. Možná jsem bývala nejlepší Victorův bojovník, ale právě Scott mi dýchal těsně za krk. Takže teď je nejlepší on, věřím tomu, že se snažil zdokonalit svou bojovou techniku jak jenom mohl. Já se snažila trénovat i když jsem od nich utekla, ale hodně jsem polevila. A právě za to se momentálně nenávidím.