Born To Kill || Harry Styles

Chapter 42

Harry ukáže rukou ke dveřím, kterými jsem vešla. Skoro k nim běžím, jak chci být odtud co nejdřív pryč. Všude jsou tu mrtvá těla, která musíme překračovat. Je to šílené. Nečekala bych, že to bude až tak drastické a i přesto, že jsem na to zvyklá, mi to nedělá moc dobře. Cítím knedlík v krku, jak mířím co nejrychleji pryč. Nechci tu být už ani minutu.

„Můžu se ještě rychle převléct?" Otočím se na Harryho, když se zastavím u šatny. Harry se zamračí, sjede mě pohledem a pak jen kývne. Rychle vejdu do šatny, kde najdu své obyčejné džíny a tričko. Sáhnu si na záda, snažíc se nahmatat zip, ale ještě než se mi to vůbec podaří, ho někdo chytí a já asi dostanu infarkt, ale jakmile ucítím Harryho kolínskou, uklidním se. Rozepne mi šaty a mně je vůbec poprvé jedno, že uvidí moje zjizvená záda. „Mohl by ses teď otočit?" Chytím si vepředu šaty, aby mi nespadly, a trochu se natočím na Harryho.

„Pro dnešek jo," povzdechne si.

„Děkuju," pousměju se a rychle se z šatů dostanu a protože mám jen kalhotky, si rychle vezmu podprsenku. Nasoukám se do kalhot a přehodím přes sebe tričko, ještě si obuji své botasky. Šaty pohodím na pohovku a pak se vydám k Harrymu. Kývne na mě, načež se vydáme do chodby a následně ven před botanickou zahradu, kde stojí snad milion aut. Zastavím se, dívajíc se na Harryho a Diegovo lidi, kteří se zbavují mrtvol.

Harry si mě najednou natočí k sobě s tím, že mi něco řekne, ale místo něj se mnou ozve jiný hlas: „Rayo!" vykřikne po mně někdo, načež Harry zavrtí hlavou a pustí mě. Chvíli ho pozoruju s pootevřenými ústy, ale v moment, kdy mi někdo položí ruku na rameno, se otočím na toho dotyčného. S šokem se podívám na Chrise, který stojí za naším otcem, pousměje se, čímž mi dodá odvahu s otcem mluvit.

Vrátím pozornost zpátky k mému otci, jenž mě pořád drží za rameno. „Vážím si toho, že jsi tady," řeknu dřív, než stačí něco říct on. Chci, aby věděl, že to pro mě hodně znamená a že si toho opravdu vážím. Nemám sakra ani tušení, jak se Harrymu povedlo přesvědčit mého otce, aby mu pomohl, ale jsem za to ráda.

„Omluvy mi nejdou, mia figlia, což moc dobře víš, i přesto ale doufám, že mi odpustíš. Dlouhou dobu jsem věděl, že v tom jede Victor, ale neměl jsem důkazy, jenže teď, když řekl, jak měl něco s Angelou a tebe jen využil, mi všechno zapadlo..." odmlčí se, prohlížejíc si mě od hlavy k patě. „...jsi krásná, Rayo, vypadáš jako tvoje matka."

Jsem tak v šoku z toho všeho, že nejsem schopná chvíli reagovat. „Dlouho jsem čekala na tyhle slova a odpustila jsem ti už dávno. Jen...nemůžu překousnout fakt, že jsi mi nevěřil." Kousnu se do rtu. Cítím se ublíženě? Rozhodně. Dlouho jsem mu tvrdila, že s tím nemám nic společného, omlouvala jsem se mu a když vyšlo najevo, že se vrah, v tomhle případě Victor, dostal dovnitř díky tomu, že jsem nezaheslovala barák při útěku na party, jsem si to fakt dávala za vinu. A jo, nesu na tom svůj podíl viny, ale neudělala jsem to schválně. A on to nepochopil, ani se sakra nesnažil to pochopit. Nestál při mně, když jsem ho potřebovala.

Povzdechne si. „Já vím, mia figlia, nebyl jsem zrovna ukázkový otec, ale můžeme zapracovat na našem vztahu, ne?"

Kývnu. „Budu moc ráda." Na jednu stranu nechci, protože nikdy nebyl moc šťastný, že jsem byla radši v posilovně, trénovala jsem střelbu, než abych se učila vařit, nebo vyšívat, jak moje sestry. Často mi dával najevo, že nejsem úplně jeho oblíbené dítě, ale pořád je to můj táta a já s ním chci vycházet, aspoň kvůli Chrisovi, abychom se mohli normálně vídat. Otec mě na chvíli stáhne do objetí, což je sakra divný, ale objetí mu opětuju. Pak mě tady nechá a já se zaměřím na Chrise.