Born To Kill || Harry Styles

Chapter 58

Ahoj, přečtěte si prosím potom moje kecy na konci, děkuju <3

**

Raya's point of view

Rukou setřu zamlžené zrcadlo, dívajíc se na svůj odraz. V ksichtě mám několik tržných ranek, čelist nateklou, jak mě Bianchi uhodil a hned dvakrát. A rozmazaný make-up tomu dodává to, že vypadám jako totální magor. Nemám sakra ani tušení, komu tahle ložnice a koupelna skutečně patří, ale všimla jsem si, že je tu hodně holčičích přípravků od šamponů po líčidla. Nezabývám se tím ale ani minutu, prostě si na vatový tamponek naliju odličovač a odlíčím tu rozteklou hrůzu. 

Jakmile s tím vším skončím, jen v ručníku dojdu do ložnice, kde na posteli leží oblečení. Vezmu do ruky červené krajkové kalhotky, které ladí k podprsence. Nechci sakra ani vědět, proč si mám vzít zrovna tohle, ale prostě nad ním mávnu rukou a popadnu to společně s černým tílkem a s černými kalhoty do pasu. Všechno je to v mojí velikosti, což mě překvapuje ještě víc. 

Vrátím se zpátky do koupelny, kde si sundám ručník a obleču si spodní prádlo. Podívám se do zrcadla na obrovskou fialovou modřinu přes moje levá žebra. Trochu se natočím, abych viděla na moje záda, kde mám snad ještě větší modřinu, jak jsem narazila do toho zasranýho umyvadla. Vlastně se divím, že vůbec chodím. V místě lopatek mám další modřiny stejně jako po rukách a to nepočítám ty zasraný rány od provazu na mých zápěstích, jak pevně jsem byla svázaná. „Bože," zašeptám a pak se co nejrychleji obleču. Mokré vlasy si jen rozčešu a nechám je být. Ty prášky, o kterých se Alex zmiňoval, jsem si už vzala a necítím žádnou bolest, což je na jednu stranu dobře, ale jakmile jejich účinek odezní, budu chcípat bolestí ještě větší. Potřebuju se normálně vyléčit a necpat se prášky, ale zrovna teď nemám moc na výběr. Musím zjistit, proč jsem tady, co po mně Alex chce a kde je sakra Harry. 

Chce se mi hrozně brečet, propadnout panice, nejspíš jsem přišla o Chrise i Zayna a nevím, kde je do hajzlu Harry, ale potřebuju ještě chvíli zůstat silná, držet se ze všech sil, který mi ještě zbyly. Můžu všechny tyhle informace zjistit od Alexe, ale něco mi říká, že mi to jenom tak neřekne. Nikdy bych to nahlas nepřiznala, ale zatraceně mě ten magor děsí. Podle Harryho je to ještě větší psychopat než Victor a to jsem si naivně myslela, že nikdo nemůže být větší psychopat než on. 

Vrátím se do ložnice, zastavím se u zdi s plno zarámovanými fotkami. Na každé fotce je vysmátá blondýnka s růžovými pramínky. Ty zelené oči mi hned prozradí, že je rozhodně Stylesová. Je moc hezká. Trochu mi připomíná Alexe, klidně by mohla být jeho dcera. Vzpomínám si, že se Harry a Zayn bavili o tom, jak má Alex svojí rodinu, že určitě nebezpečný nebude, ale co když o svou rodinu přišel a tak se jde mstít? Ale kdo by ho o rodinu mohl připravit a jak to souvisí se mnou? 

Zajedu si prsty frustrovaně do mokrých vlasů a pak se rozhodnu ho rovnou konfrontovat. Odpovědi mi nedá nikdo jiný než on. Zatnu pěsti a vyrazím ke dveřím, které prudce otevřu, no do cesty mi ihned stoupne onen chlap s piercingem, se kterým jsem mluvila v tý stodole, kde mě drželi jak nějaký zvíře. Ušklíbne se na mě, sjíždějíc mě pohledem, což je mi dost nepříjemný. Nemám z něj ani trochu dobrý pocit. Úplně z něj křičí slovo "smrt".

„Ještě jsem se ti nepředstavil, květinko." Vykročí ke mně, ale já neuhýbám, prostě stojím a se zatnutými pěsti se dívám do jeho zelených očí. „Jsem Damian." 

„Vypadám, že mě to zajímá?" Pozvednu na něj obočí. Je mi úplně u prdele, jak se jmenuje. Chci jen zjistit všechny odpovědi na moje otázky a pak odtud vypadnu. K tomu rozhodně nepotřebuju znát jeho jméno.