Born To Kill || Harry Styles

Chapter 56

„Rayo," zachrčí ten hajzl, jenž leží na zemi, tiskne si krk, kterej mu hrozně krvácí. Nebude to trvat dlouho a vykrvácí tu na podlahu na hajzlech. No, nic jinýho si stejně nezaslouží. Kdyby si na mě nic nezkusil, klidně by mohl dál dýchat, jenže se mnou si prostě nikdo zahrávat nebude. „jednou za to zaplatíš," zašeptá trhavě a já se jen sama pro sebe ušklíbnu a ještě se k němu vrátím. 

„Myslím, že už jsem platila dost a teď je řada na vás ostatních." Pokrčím rameny a otočím se k němu zády. Přejdu k noži, který leží na zemi a zohnu se pro něj. Následně se narovnám a rozejdu se zpátky k tomu kreténovi, překročím ho, míříc k umyvadlu, kde si vezmu papírový ubrousek a začnu nůž čistit od jeho krve. Beze slova nůž čistím mezitímco poslouchám toho hajzla, jak lapá po dechu a jak se dusí svojí krví, což je jako rajská hudba pro moje uši. Jakmile mám nůž čistý, vezmu si do ruky mobil a rychle zalarmuju Harryho i já, kdyby náhodou kluci nepochodili. Bez jeho pomoci to nemůžeme nikdy zvládnout, pořád jsou v přesile. Zkusím mu zavolat, ale nebere mi to, mám o něj hrozný strach, ale musím sakra zůstat silná, protože potřebuju dostat do bezpečí kluky. Několikrát na místě přešlápnu a vrátím mobil zpět do kapsy. Musíš zůstat silná. 

Dojdu zpět k Bianchimu, kleknu si, dívajíc se do jeho vyhasínajících očí. „Pozdravuj v pekle Victora." S těmito slovy ho nechám být a znovu se zvednu. Něco zachrčí, ale už ho mám úplně u prdele. Se zatnutými zuby se dostanu ke dveřím od záchodů, který otevřu a vydám se po chodbě zpět ke klukům. Nemám ani tušení, co budu dělat, kor když je Zayn postřelený a jsem na to jen já a Chris. A já ještě nemám ani pistol, mám jen blbej nůž. Potřebuju se dostat do spodního patra, kde jsou zásoby zbraní. Jenže jak? Tak jako tak musím projít přes tu zatracenou místnost, kde drží kluky. 

Zastavím se a rozhlédnu se kolem sebe. Upoutají mě dveře, za kterými je kumbál na uklízecí potřeby, kde by třeba mohlo být něco zajímavého. Za zkoušku nic nedám. A tak tedy ke dveřím vykročím. Otevřu je, rozsvítím si a začnu očima hledat cokoli, co by mi mohlo pomoct, ale kromě mopu, hadru, koštěte, kýblu, lana a uklízecích prostředků tu nic není, když nepočítám toaletní papír. No, asi by koukali, kdybych ho po nich začala házet. 

„Hm, možná bych se mohla slanit dolů," zašeptám si sama pro sebe a sáhnu po lanu, které se tu jen tak povaluje a já asi ani nechci vědět proč. Rozmotám ho, zdá se dlouhé a pevné, což by mohlo dost pomoct. Lano tedy zase namotám a popadnu ho společně s koštětem. Vrátím se zpět na chodbu, kde dveře od místnosti kde kluky drží, zajistím koštětem, jen pro jistotu, abych je trochu zdržela, kdyby chtěli jít zkontrolovat šéfa, že je tak dlouho pryč. Přejdu k oknu, kde k topení pořádně uvážu lano, modlíc se, aby to všechno vydrželo než slezu dolů. Druhý konec lana vyhodím z okna, trochu se nahnu, abych viděla, kam přesně dosahá. Nevede úplně na zem, ale kousek nad, což bych mohla zvládnout a tak tedy chytím lano pevně oběma rukama, vylezu na parapet a pomalu se začnu spouštět pomocí rukou i nohou dolů. Jelikož jsem dost pomlácená, to jde horkotěžko, bolí mě snad celý člověk, ale pohání mě strach o kluky a taky adrenalin. 

Jakmile dopadnu na nohy, rychle se narovnám a podél zdi postupuji k zadnímu vchodu. Vykouknu zpoza rohu, dívajíc se k zadnímu vchodu základny, kde nikdo není. Přijde mi to zvláštní, protože i zadní vchod je obvykle hlídaný, teď tu však není ani noha. Hm, možná ale nikdo nepředpokládal, že bychom se z toho s klukama mohli dostat. Stejně nemám jinou možnost než jít tudy a tak se prostě kousnu do jazyku a vykročím vpřed. V ruce tisknu nůž, jak otevírám dveře. Vklouznu na chodbu, kde taktéž není ani živáčka. Zamračím se, opatrně našlapujíc vpřed ke skladu zbraní. Jakmile dojdu k oněm dveřím, tak je otevřu a kupodivu není nikdo ani tady. Asi mi štěstí prostě jen přeje.