Born To Kill || Harry Styles

Chapter 22

Raya's point of view.

Zuřivě si setřu slzy, které mi neustále stékají po tvářích. Několikrát za sebou praštím do volantu a v tu samou chvíli dupnu na brzdu a z auta vystoupím. Posadím se na zem, chytajíc se za hlavu, nepřestávajíc vzlykat. Nemůžu uvěřit, že jsem celou dobu žila ve lži. Victor zabil mou rodinu a hrál na mě celou dobu divadélko. A já mu věřila. Brala jsem ho jako někoho, komu můžu věřit. Ano, já sama mu o sobě lhala, neřekla jsem mu kdo doopravdy jsem, ale jestliže to věděl, proč mi nikdy nic neřekl? Proč mě měl celou dobu u sebe? Jak mohl s čistým svědomím sedět vedle mě, usínat vedle mě a říkat mi, jak mě miluje?! Co měl kurva v plánu?!

Měla jsem pocit, že k němu patřím. Měla jsem pocit, že mu můžu věřit. Byl moje všechno, zatraceně! Celou zatracenou dobu jsem žila vedle vraha mé rodiny. Znovu několikrát praštím do země a chytím se za hlavu, načež si zatahám za vlasy a zuřivě zařvu. Slyším auto, které smykem zastaví někde u auta jenž jsem ukradla, ale nezajímám se o nic. Vnímám jen ten svíravý pocit na srdci. Zhluboka se nadechnu, chytajíc se za místo, kde mám srdce. Mám hrozný svíravý pocit na srdci, nemůžu dýchat a začíná se mi točit hlava. Začnu lapat po dechu a všechno kolem mě se začne točit. Bolí to, tak zatraceně moc to bolí. Slzy se mi neustále hrnou do očí a nejdou jen tak zastavit. Vzlyky se mi zadrhávají, v krku mi vyschlo a celkově mi je na omdlení. Myslím, že už to moc dlouho nevydržím. Musím něco dělat. Nemůžu tu jenom tak propadat panice.

„Nadechni se," zaslechnu vedle sebe hlas a v tu samou chvíli mi někdo položí ruku na rameno. Trhnu sebou, srazím ruku toho dotyčného z mého ramena a natisknu se zády na auto. Přes slzy skoro nic nevidím a tak si je zuřivě setřu a jakmile se můj pohled střetne s modro-zeleným pohledem, uleví se mi, že to není nikdo nebezpečný, ale pak mi dojde, že on o tom celou dobu věděl a proto jsem tady.

„Jdi ode mě!" křiknu po něm a chytím se auta ve snaze se zvednout a utéct od něj, ale podjede mi ruka a já znovu skončím na zadku na špinavé zemi. „Celou dobu jsi mi lhal. Věděl si o tom, uklidil si mě sem!" křiknu a natáhnu ruku, že mu vrazím do ksichtu, ale on mi ruku srazí stranou a chytí mě pevně za ramena.

„Teď drž kurva hubu a poslouchej mě!" zařve po mně a v tu chvíli přestanu bojovat. „Nevěděl jsem na sto procent jestli tvou rodinu zabil on. Snažil jsem se to zjistit. A nejsi tady, protože tě chtěl uklidit, jsi tady, protože tě potřebuju ke svému plánu!" křikne mi do obličeje. Dívá se na mě svým hrozivým pohledem a já nemám nejmenší chuť mu odporovat, nebo něco namítat, protože mu nějakým zvláštním způsobem věřím. Cítím, že mi říká pravdu, ale nevím, jak je to možné ani jak to pořádně vysvětlit.

„K jakýmu plánu?"

„Svrhnout ho. K tomu jsem potřeboval vědět jestli je pravda, že zabil tvou rodinu, abys měla důvod mi pomoct. Nic ho kurva nenasere víc jako fakt, že po něm jdeš spolu se mnou."

„Chceš ho svrhnout? Proč?" Nechápu.

„Protože mi vzal něco, co je moje, ale o tom se dozvíš až přijde kurva správnej čas."

„Nebo než mi o tom řekne někdo jinej."

„Ne, lásko, to se nestane." Mrkne na mě. „Teď přestaň bulet a drž tu bolest v sobě, abys ji mohla následně využít proti němu." Zamračí se. Nelíbí se mi, co mi zatraceně říká, ale asi má pravdu. Zamračím se, zhluboka se nadechnu a zamáčknu slzy. Potlačím chuť se tu zhroutit a zatřepu hlavou.

„Nejde to," vydechnu a v tu chvíli se mi do očí znovu nahrnou slzy. Až příliš to bolí. Nejsem Harry, abych uměla dokonale všechno skrývat za chladnou maskou. Dřív se mi to dařilo, ale tohle je až moc emotivní, abych to mohla držet v sobě. Taky za to může můj pobyt u Harryho, který ze mě udělal tuhle malou holčičku, která má sebevědomí někde pod bodem mrazu.