Born To Kill || Harry Styles

Chapter 64

Raya's point of view

Procházím temnotou, která nemá konce. Marně se snažím najít aspoň trošičku světla. Kolem mě slyším nějaký šum a hlasy, které se mísí jeden přes druhý, ale nerozumím ničemu, je to jako hlasité mumlání, což mě pomalu ale jistě přivádí k šílenství. Na chvíli se zastavím, abych nabrala dech a po chvíli se dávám do běhu. Konečně zahlédnu světlo, s úsměvem na rtech se rozeběhnu ještě rychleji, ale pak zaslechnu něco podivného za mnou. Donutí mě to se zastavit a otočit se tím směrem.

„Ještě není tvůj čas, holčičko." Ten hlas znám, ale nemůžu si ho k nikomu přiřadit. „Vrať se k nim. Potřebují tě." Přede mnou se najednou zjeví nádherná žena. Dívám se na ni se slzami v očích, jakmile ji poznám.

„Mami?" Oslovím ji nakřápnutým hlasem.

„Rayo, holčičko moje, musíš se k nim vrátit, ano?" Přistoupí ke mně. Natáhne ke mně ruku a dotkne se mojí tváře. S úsměvem položím svojí ruku na tu její, která pořád spočívá na mé tváři. Na chvíli zavřu oči, abych si tenhle okamžik užila. „Bez tebe jsou všichni ztracení." Tyto její slova mě donutí oči zase otevřít.

„Ale já už nemám sílu bojovat, mami. Jsem hrozně unavená, jak se pořád bojím. Chtěla bych, aby to všechno skončilo." Rozpláču se. Máma se pousměje a pak mě vtáhne do svého hřejivého objetí, které ji s nadšením opětuji. Neobjímala jsem ji už tak dlouho, že jsem úplně zapomněla, jaké to je.

„Já vím, zlatíčko, ale Chris tě potřebuje stejně jako Harry i Zayn. Nemůžeš je opustit, co by si bez tebe počali?" Uchechtne se. „Bojujte všichni spolu a uvidíš, že nastanou lepší časy. Po každé bouřce totiž vyjde slunce." Odtáhne se ode mě, dívajíc se mi do očí. „Všechno to zvládneš, protože jsi silná a nejsi na to sama, zlatíčko."

Probudí mě pípání nějakých přístrojů. Já ale nejsem schopná myslet na nic jiného než na ten sen. Byl to jen sen, ne? Moje podvědomí se mi jen snaží říct, abych to nevzdávala. Jo, určitě je to tak a ne jinak, to by bylo totiž šílený. Jenže všechno v mým životě je šílený, že jo. No tak, Rayo, do hlavy ses tolik nepraštila, abys byla magor, tak se seber.

Otevřu oči, mžourajíc po místnosti, ve které je naštěstí šero, takže nedostanu hned světlem do ksichtu. Trochu mě zaráží, že mě nic nebolí, nebo jako jo, ale ne tolik, jak bych si myslela. Zamračím se, dívajíc se na všechny ty hadičky, které do mě vedou. „Panebože," zachraptím, jakmile se mi podaří trochu zvednout levou ruku, kterou mám ovázanou.

„Rayo?" Osloví mě nějaký hlas, ale já moc nevnímám, kdo to je, dál zírám na svoje prsty, hlavně však na pahýl prsteníčku omotaný obvazem.

„Ono se to vážně stalo?" Zašeptám a už zase mi po tvářích začnou stékat slzy. Ruku zase položím, snažíc se uklidnit, ale jaksi mi to nejde. Já zatraceně nemám prst. Vrací se mi ten okamžik, kdy mi ho ta svině uřízla. Vzpomínám si na tu bolest, která byla tak zatraceně nesnesitelná. Vím, že jsem odpadla a pak, když jsem se probrala, nade mnou stál Harryho otec.

„Rayo, no tak, sorella mia." Onen hlas znovu zazní v mých uších, zní docela naléhavě, ale teprve až se jeho kudrnatá hlava objeví u mě, mi ihned dojde, že je to Chris. „Panebože, jsem tak rád, že jsi v pořádku." Natáhne ke mně ruku, utírajíc mi slzu, jenž mi stéká po tváři.

„V pořádku?" Zopakuju po něm nevěřícně. „V pořádku teda nejsem. Viděl si mojí ruku? Je to hnus, panebože, co mám teď jako dělat?"

„Vůbec nic, lásko, jsi nádherná i tak." Místností se ozve chraplák, který mi tak zatraceně chyběl stejně jako on samotný. Ihned vyhledám jeho krásné oči. Po chvíli od jeho očí uhnu a prohlédnu si ho celého. Stojí u dveří s kelímkem kávy v ruce. V obličeji vypadá strašně strhaně, takže je jasné, že toho poslední dobou moc nenaspal, ale i tak je zatraceně krásný. „Chrisi, vypadni sehnat doktora." Promluví najednou na mého bratra, který si povzdechne.