Born To Kill || Harry Styles

Chapter 57

Raya's point of view

Slyším kolem sebe nějaké divné zvuky mísené s hlasy lidí, které ale nepoznávám. Myslím, že se baví o Harrym, ale nejsem si úplně jistá. Bojím se otevřít oči, nechci čelit skutečnosti, že jsem se někomu jenom tak vzdala, no ale na druhou stranu jsem zachránila Zayna a Chrise, pokud teda oba nevykrvácí, ale pro jejich dobro doufám, že ne.

Kousnu se do rtu, snažíc se pohnout rukama, ale mám je vzadu svázané a to pořádně pevně. Bolí mě hlava jako kdybych v ní měla střep, taky mě bolí celý člověk z toho souboje s Bianchim. Myslím, že mám něco s žebry, protože mě při každým nádechu kurevsky bolí. A taky zatraceně myslím, že každou chvílí znovu odpadnu.

I tak se ale nakonec odhodlám a oči otevřu. Narovnám hlavu, dívajíc se, kde to jsem. Chvíli mi ale trvá, než se pořádně rozkoukám. Kvůli té zatracené ráně do hlavy vidím rozmazaně. Vidím kolem sebe jen obrysy postav a nějakých beden. Oči zavřu a pevně stisknu oční víčka k sobě. Je jen otázka času než si všimnou, že jsem při vědomí a rozhodně by bylo dobrý, kdybych v tu dobu už viděla normálně.

„Není mimo už nějak dlouho?" Zaslechnu mužský hlas kousek od sebe. „Co když jsme jí tou ránou do hlavy zabili? Styles nás stáhne z kůže všechny." Ten někdo docela vyšiluje. Má z Harryho strach, což by mi mohlo nahrát do karet. Třeba se strachy posere a pomůže mi utéct, ale asi jsem moc naivní.

Po chvilce poslouchání se rozhodnu oči zase otevřít, abych tomu posránkovi trochu ulevila. Díky bohu už vidím o něco líp. Zřejmě jsem v nějaké stodole, soudě podle dřevěných zdí a trámů, o jeden z nich jsem opřená a pevně svázaná s rukama za zády. Nohy mám natažené před sebou a celkem mě udivuje, že je nemám svázané. Očima uhnu k dvěma chlápkům, který sedí na dřevěných židlí u kulatýho stolu, kde hrajou karty. Tři další chlapi stojí u balíku se slámou a čistí si zbraně, baví se o nějakém gangu, který mi nic neříká. A pak je tu nějaký mladý kluk, kterému může být maximálně patnáct. Stojí u trámu hned naproti mně a zkoumá mě pohledem. Nevypadá jako někdo, kdo by sem patřil, ale určitě je ve výcviku.

Nemám kurva ani tušení, kde to jsem, ale doufám, že mě tady kluci najdou.

„Oh, podívejme se, naše květinka je konečně vzhůru, takže si můžeš jít vyměnit ty posraný trenky, Ericu," ozve se hluboký hlas od stolu. Ihned se tím směrem podívám, civí na mě chlápek s piercingem v obočí. Jeho pohled je dost chladný a celkově z něj jde hrozně divný pocit. Odvrátí ode mě pohled, vezme jednu kartu a hodí ji na stůl, načež druhý chlap zakleje a šlehne všechny karty na stůl. „Zase jsem vyhrál, Johne, tudíž mi dlužíš dva tácy." Praští pěstí do stolu.

„Může mi kurva někdo říct, kde to jsem?!" vyštěknu po nich netrpělivě. Nezajímají mě jejich hry, chci vědět kde to jsem a co se do prdele děje. Chlápek s piercingem se na mě podívá a přejede si prsty po krku, kde má tetování pavučiny.

„Počkej si až přijde šéf," ušklíbne se.

„Bianchiho jsem zabila," řeknu. Není sakra možný, aby to přežil, na vlastní oči jsem viděla, jak vykrvácel. Pokud ovšem nevstal z mrtvých, ale tady nejsme v pojebaným sci-fi filmu.

Chlápek se zvedne, zastrčí si prsty za poutka od černých kalhot a vydá se pomalu ke mně. „Však taky nemyslím jeho." Dřepne si ke mně. „Stojíš spoustě lidem v cestě, květinko." Povzdechne si, jak kdyby ho to strašně mrzelo. Nemám z něj sakra ani trochu dobrý pocit.

„Kdo je tvůj šéf?" zeptám se, úplně ignorujíc jeho divnou narážku.

Jednou rukou se natáhne k mojí tváři, po který mi přejede konečky prstů. „Počkej si."