Born To Kill || Harry Styles

Chapter 62

Raya's point of view

S žaludkem jako na vodě vyjdu z jeho pracovny. Musím se přidržovat zdi, abych se udržela na nohách. Jakmile zavřu oči, mám před sebou to, jak Daniel zabil mého otce. Jo, zradil nás, ale pořád to byl můj otec a já zatraceně viděla, jak mu prostřelil hlavu. Dám si ruku před pusu a rychle se rozběhnu do otevřených dveří, kde zahlédnu koupelnu, rychle se skrčím k záchodu a všechen obsah mého žaludku do něj vyhodím. Přes slzy skoro ani nevidím. V životě mi nebylo takhle hrozně. Nejsem v hajzlu jen fyzicky, ale i psychicky. Nevím, která bolest je horší.

Po dnešku a po tom věčném vyhrožování, že někdo zabije malou Becky, jsem se rozhodla, že jí kompletně změním jméno a najdu jí mnohem lepší místo na život. Dám jí ochranku, když to sakra bude nutný. Bude nejlepší, když vyroste mimo tohle všechno. Vím určitě, že by to moje sestra Kiara chtěla, možná by to chtěl i Luca, i když to byl kripl. Nechci ji už víc vystavovat nebezpečí. Jakmile jí změním jméno a najdu bezpečné místo na život, zametu za ní stopy, aby ji nikdo nikdy nenašel. Zaslouží si normální život, který by se mnou nikdy nemohla mít.

„Ray?" Zaslechnu přezdívku, kterou mi říká jen Noah. „Ray? Co je ti?" Ucítím na svých zádech dotek. Odtáhnu se od záchodové mísy a opřu se zády o zeď, dívajíc se na blonďáčka, který si ke mně dřepne a chytí mě za ruku.

„Zabil ho," zašeptám. „Já už takhle dál nemůžu." A znovu se rozpláču, načež Noah nahne hlavu do strany a hned pak si mě přitáhne do náruče. Vždy jsem byla proti tomu, aby mě někdo viděl brečet, dneska už je mi to ale jedno. Nemám dál sílu cokoliv skrývat, chci prostě jen, aby tohle věčné utrpení už skončilo.

„Shh, to bude v pořádku, Harry si pro tebe jde," zašeptá mi do ucha a stiskne mě k sobě ještě blíž. Nakrčím obočí, opakujíc si jeho slova v hlavě. Jde si pro mě?

„Ne, to nemůže." Odtáhnu se od Noaha, který se na mě zamračí.

„O čem to mlu-"

„Donutí ho vzdát se obou gangů a pak ho zabije, prosím tě, Noahu, nemůžu přijít i o něj." Zavzlykám, propadajíc panice. Najednou se mi těžce dýchá, svět se kolem mě začne točit, jak kdybych byla na kolotoči. Oči se mi opět zalijí slzami, takže na něj ani trochu nevidím. Cítím, jak mě Noah chytí za ramena. Slyším ho něco říkat, ale v uších mi píská, takže slyším jen velmi málo. Mám pocit, že své emoce nemůžu vůbec ovládat. Začnu lapat po dechu, jak mám pocit, že se nedokážu pořádně nadechnout.

„Ray, soustřeď se na můj hlas, ano?" Slyším Noaha jakoby z dálky, ale i tak ho poslechnu. „Hezky se soustřeď, jo? Slibuju, že všechno bude v pohodě." Chytí mě za tváře. „Zadrž na chvíli dech, jenom na chvíli, ano?" Řekne a já teda na chvíli dech zadržím. „Super, a teď vydechni." Udělám přesně, co mi říká. Takhle to zopakujeme ještě několikrát než mám konečně pocit, že můžu normálně dýchat. „Vidíš? Všechno bude dobrý."

Polknu slzy. „Řekni, že není sám, prosím." Zašeptám.

„Hej, co se tady děje?!" Zařve najednou Daniel, což se rozlehne po celém domě. Zavřu oči a po chvíli je zase otevřu. Slyším jeho kroky sem a po chvíli ho i zahlédnu, jak míří naším směrem. Se založenýma rukama na hrudi se ramenem opře o futra a shlédne ke mně s úšklebkem. „Co Harryho na tobě tak přitahuje? Jsi jen hromádka neštěstí." Věnuje mi znechucený pohled, ale nevypadá to, že by chtěl odejít.

„Je toho na ní moc." Ujme se slova Noah. „Vezmu ji někam jinam, má tu někde pokoj?" Zeptá se a pak mi pomůže vstát. Jakmile stojím na nohách, se o něj opřu a podívám se na Daniela, kterej stojí pořád opřený o futra a pořád blbě na mě zírá. Pohrdá mnou, což je absolutně v pořádku, aspoň to je vzájemné.