Born To Kill || Harry Styles

Chapter 14

Se zatajeným dechem zírám do jeho modrého a zeleného oka. Oči má plné zloby a to nebezpečí z něj přímo sálá. Dívám se na něj vytřeštěnýma očima a nesnažím se nijak skrývat ten strach z něj. Možná je to to, co mu dělá radost, ale momentálně ten strach nejde skrýt. Taky jsem výbušný člověk, ale řekla bych, že jsem na tom o dost lépe než Harry. Měl by se naučit svůj vztek ovládat. Jestli se takhle impulzivně chová i před jiným vůdcem gangu, tak je zázrak, že pořád žije. Ale o Harrym je známo, že má velkou moc a ještě větší respekt. Všichni se ho bojí, takže to vlastně až takový zázrak nebude. 

Připadám si jako malá holka, která něco provedla, jak na mě shlíží ze své výšky. Jeho jizvy na pravé straně obličeje jsou výrazné, jak moc se mračí. Cítím jeho horký dech na svým obličeji, jak se ke mně sklání. Moje srdce přestane na malou chvíli bít, když se skloní k mým rtům. Neodvažuji se ani dýchat a jen čekám, co bude dál. Už se ho tolik nebojím, ale nevěřím mu, protože ho může napadnout cokoliv. Nikdy jsem nepotkala tak moc impulzivního člověka jako je on. Měl by se jít se svou agresí léčit, vytočí ho úplně všechno, a to není zrovna v pořádku. 

„Řekni mi, proč bych tě teď neměl potrestat, hm?" promluví a já sebou ihned trhnu, jakým způsobem to řekl. Jakoby ho tohle "potrestání" těšilo. Jakoby mě potrestat chtěl a těšil se na to. 

„Protože jsem neudělala nic, proč bys mě měl trestat a navíc na to nemáš právo," odpovím mu a on se po mých slovech ihned ironicky zasměje, což mě nutí se mračit a probodávat ho pohledem jak jenom můžu. „A tvoje nejsem, jen abys věděl," řeknu rychle, když se nadechuje k odpovědi. Nejsem jeho. To, že mě unesl, přece neznamená, že jsem hned jeho. Nevlastní mě. 

Harry se ušklíbne a zvedne mi ruce nad hlavu, drží mi zápěstí ve své ruce a tiskne mi je ke zdi. Skoro se udusím, jak mi druhou rukou pevně stiskne bok. „Jsi moje, lásko, já rozhoduju o tom, co s tebou bude. Tvůj život je v mých rukách," řekne a vjede mi rukou pod tričko. Zachvěju se, jakmile se jeho prsty dotknou mé rozpálené pokožky na břiše. V žaludku se mi objeví znovu ten podivný šimrající pocit. 

Zavrtím hlavou, abych z ní vyhnala všechny nevhodné myšlenky a pořádně se na něj zadívám tím nejvíc vražedným pohledem. „Co ti dává právo? Co ti sakra dává právo, se mě takhle dotýkat?!" vyhrknu. Skoro vypísknu, když mi zaryje nehty do kůže na břiše. 

„Ještě není čas, abys to kurva pochopila. Pro teď ti bude muset stačit to, že jsi pod mojí ochranou a proto mě budeš zatraceně poslouchat a já si s tebou můžu, a budu, dělat co chci." Zvedne levý koutek rtů nahoru. Cítím, jak mi prsty přejede nad lemem džínů. Nespokojeně se zavrtím, protože se mi nelíbí, že na mě takhle sahá.

„Jsi jako on, manipuluješ mnou a-"

„Tohle si řekla naposledy!" vykřičí mi do obličeje a jeho ruka opustí mé břicho a přesune se na můj krk. Pevně ho stiskne a já ihned zalapám po dechu. Snažím se uvolnit své ruce z jeho sevření, ale nepouští mě. „Kdybych byl jako on, trpěla bys jako ještě nikdy! Kdybych byl on, zažila bys jen týrání!" zakřičí a stiskne víc můj krk. Zajíknu se, z očí se mi spustí vodopád slz a pomalu ale jistě se začínám loučit se životem.

„Harry, prosím," zašeptám mezi lapáním po dechu. Snažím se kopat nohama, nějak se pohnout, ale jsem jako zkamenělá. Proti němu nezmůžu nic a moc dobře si to uvědomuji. 

Harry se mi podívá do očí a v tu chvíli se asi probere. Zatřepe hlavou a konečně mě pustí. Odstoupí ode mě několik kroků a já ihned spadnu vysíleně na kolena, kašlajíc jako blázen. Zapřu se rukama o kolena. Oči mám pořád zalité slzami, přes které skoro nic nevidím. Když se aspoň trochu uklidním, otřu si hřbetem ruky oči.