Born To Kill || Harry Styles

Chapter 53

Raya's point of view

Úplně nevím, jak to teď sakra bude dál, ale snažím se aspoň tvářit, že vím co dělat a jak máme věci pod kontrolou, i když to tak ve skutečnosti není ani trochu. Je tady spousta věcí k vyřešení a já nevím, co budeme dělat dřív. Jde po nás rodina Bianchi, pořád nevíme, co tady dělá Harryho strýc. Ještě neproběhla velká rada, kdy se konečně založí syndikát. Já musím převzít otcův gang, dát otce a Chrise dohromady a ještě vyřešit to, že přijdeme o otce a k tomu všemu je tu ještě ta věc s uraženým Zaynem. Ale co mám zatraceně řešit dřív? Nenávidím tenhle pocit bezmoci, kdy zatraceně nevím, co mám dělat dřív, kdy ani nevím, co je správné. Mám hrozný strach, že přijdu nejenom o Chrise, ale i o Harryho i o Zayna a o otce. Nesnesu další ztrátu milované osoby.

Opřu se zády o zeď v Harryho základně. Měla jsem se zúčastnit porady, ale jsem z toho všeho tak v hajzlu, že jsem si zalezla do rohu nějaké divné místnosti, kde je jen pár prázdných regálů. Snažím se sebrat a nepropadat panice. Nemůžu se teď zhroutit, ale jsem z toho všeho tak ve stresu, že se mi z toho stahuje žaludek. S hlasitým povzdechem sjedu po zdi na zem a vložím obličej do dlaní.

Chrise prohlédl nějaký doktor s tím, že mu nic vážného není. Naštěstí. I přes můj protest je na oné poradě a já jsem tady jako největší zbabělec. Přijdu si ale tak neschopná a zbytečná, že jim tam stejně k ničemu nebudu. Věděla jsem, že jakmile se do Harryho světa ponořím hlouběji, nebude to lehký, ale všechno se to tak sešlo dohromady, že je mi z toho zle. Nejvíc je mi ale zle ze sebe samé, protože bych tam měla být po boku svého muže a ne sedět tady, utápět se v sebelítosti a propadat panice.

„Hm, tohle je ale moje zašívárna," ozve se najednou hluboký hlas, který mě donutí zvednout hlavu z dlaní a podívat se na onu osobu. Jakmile se naše oči setkají, pousměje se a přejde blíž ke mně, načež se ke mně posadí. „co tady děláš, štěně?" Strčí do mě ramenem.

Povzdechnu si. „Už se zase bavíme?" Pozvednu obočí, ale nepodívám se na něj. Nechci se na něj dívat, protože hrozí, že bych ty zatracené slzy neudržela a já nechci, aby mě viděl brečet. Nechci už dál ukazovat svojí bolest, bezmoc a touhu se prostě zabít. Tyhle věci si musím nechat pro sebe.

„Chovám se jako pinda, za což se fakt omlouvám, štěně. Není to tak, že tě miluju a po nocích brečim nad tim, jak jsi s ním, okay? Jen aby bylo jasno."

„Harry říkal, že mě miluješ, ale nechceš si to přiznat." Přitáhnu si kolena k bradě a obejmu si je rukama. Hlavou se opřu o zeď a dál zírám před sebe, čakajíc na jeho odpověď.

Zayn se uchechtne. „Ať si říká co chce. Jsem jenom nasranej, víš? Protože jsem tě nedokázal uchránit." V ten moment si získá mou pozornost jako ještě nikdy. Pustím si nohy a sednu si do tureckého sedu, otáčejíc se k němu, abych na něj dobře viděla. „Jsou věci, který jsem ti neřekl." Sáhne si do vnitřní kapsy své kožené bundy a vyndá z ní nějaký řetízek, který mi hned předá.

„Co to je?" zeptám se hloupě, ale sáhnu po řetízku, dívajíc se na přívěsek malé korunky. „To bylo mojí mámy."  Špitnu, přejíždějíc po korunce prstem. Jak se to ale dostalo k Zaynovi?

„Musíš mi slíbit, že se to Harry nedozví. Štěně, já tě prosím, neříkej mu to." Zvednu k němu znovu pohled, jak je jeho tón hlasu naléhavej.

Nepřemýšlím nad tím ani sekundu a hned přikývnu. „Neboj se, nic mu neřeknu. Máš moje slovo." Zvednu k němu ruku s malíčkem, načež Zayn za něj zahákne ten svůj.

„Fajn." Přikývne. „Tvoje máma nikdy se svatbou mezi tebou a Harrym nesouhlasila, ale tvůj otec o tom nechtěl ani slyšet." Přestane na chvíli mluvit a zaposlouchá se, aby se ujistil, že sem nikdo nejde a když nic neslyší, nadechne se a pokračuje: „Vyhledala mě pár dní před tím, než sis ho měla vzít. Chtěla, abych ho zabil a jelikož jsme se v tu dobu neskutečně hádali, souhlasil jsem a s tím přišel i slib, že se o tebe postarám ať se děje co chce a ke svatbě nikdy nedojde."