Born To Kill || Harry Styles

Chapter 20

Položím talíř plný palačinek se šlehačkou před Louise, věnuje mi pouze úsměv a okamžitě se do svého jídla pustí. Uchechtnu se a se zavrtěním hlavy se vrátím ke kuchyňské lince. Celý dem uběhl tak nějak rychle a celkem v klidu. Jak jsem mohla, byla jsem u Louise a pomáhala mu, protože mu to dlužím. Všechno jsme si vyříkali a řekla bych, že je mezi námi všechno v pohodě. Jsem ráda, že tady mám zase někoho s kým si můžu povídat. Niall se se mnou totiž pořád nebaví stejně jako Liam, vyhýbají se mi jako bych snad ublížila jim. Nerozumím tomu, ale je mi to jedno a rozhodně to neřeším.

Za chvíli máme s Harrym vyrazit, jdeme pryč všichni, až na Louise, a já pořád nevím, co je to sakra za akci. Nikdo mi pořád nic neřekl, Niall se se mnou samozřejmě nebaví stejně jako Liam, Harry byl opět celý den u sebe v pracovně a Zayn je Zayn. Každou minutou se modlím, aby bylo konečně po všem a já mohla žít zase svůj život. Vždycky jsem od všech slýchala, jak jsou ženský náladový a kdesi cosi, ale reálně jsou horší chlapi. Bydlím tu s pěti, takže vím, o čem mluvím.

Prohrábnu si vlasy a v tu samou chvíli uslyším kroky. Otočím se, jen abych viděla Zayna jenž si to razí rovnou ke mně. Očima sjede na můj roztržený ret, za což může zrovna on, a pobaveně se ušklíbne. Vrazí mi do ruky vysílačku, načež se stáhne k lednici a začne se v ní přehrabovat. Zmateně pohlédnu na Louise. „Dík, ale co já s tím?" zeptám se, dívajíc se na vysílačku v mé ruce. Zvednu pohled k Zaynovi, když se začne pobaveně smát.

„Vysílačka obvykle slouží k tomu, abychom se domluvili, když jsme od sebe nějaký ten kus," vysvětlí mi s tím jeho debilním úsměvem. A protože tady není Harry, protočím nad tímto vtipálkem očima.

„Haha, fakt vtipný." Zareaguju ihned, když se i Louis uchechtne. „Můžeš mi aspoň říct, co je to za akci a proč jdu taky?" Pozvednu obočí. Vím, že mi to říct nemůže, jen to zkouším, třeba mě překvapí.

„Začínáš být stejně vtipná jako já." Mrkne na mě.

„Chápu," povzdechnu si, sledujíc ho, jak si z lednice bere sendvič zabalený v alobalu na němž je lísteček s jeho jménem. Ještě jsem nepochopila, proč si to jídlo podepisují, přece stačí těm druhým říct, aby to nejedli, ne? Ale co já vím.

„Máme v domě ženskou, ale vůbec to není znát," řekne najednou Zayn čímž mě probere z mých myšlenek. Věnuji mu vražedný pohled, protože je mi jasné, na co naráží. Nebudu jim tady vyvařovat ani za milion, stejně jako jim nebudu dělat služku. Od toho tady přece nejsem.

„Nejsem vaše služka." Připomenu mu.

„Pro mě dnes jo," ozve se Louis s plnou pusou palačinek. Má pravdu, ale je to jen kvůli tomu, jak jsem ho zrušila, nic víc v tom není.

„Ty se nepočítáš, osle." Zareaguje na něj ihned, no pak se hned otočí na mě a udělá ke mně pár kroků. Celou dobu ho sleduji, nespouštím ho z očí, protože mu nevěřím. „Zajímavé, že pro Harryho si předtím uvařila." A je to tady. Čekala jsem, že to někdy někdo z nich vytáhne, jen mi není jasný, jak to ví, když tady ten den ani jeden z nich nebyl.

Natáhnu k němu ruku a položím mu ji na rameno. Sleduje mě se stejnou nedůvěrou jako já jeho. „Zkus mu říct ne." Povím s vážným výrazem a poplácám ho po rameni. Navíc to byl Zayn, kdo mě dnes ráno varoval, když jsem Harrymu řekla ne na tom tréninku, tak asi moc dobře ví, jaký Harry je. Občas mám pocit, že jsme tady jako ve školce, ale bývá to pokaždé jen chvilkovej pocit.

„Nepřekážím vám tady? Začíná to být mezi vámi dost napjatý." Zasměje se Louis, načež sundám ruku ze Zaynova ramena a on ode mě hned odstoupí. Vezme si svůj sendvič a s remcáním opustí kuchyň. Celou dobu sleduji jeho záda než se mi ztratí z dohledu. Vrátím pohled k Louisovi, který si mě přeměřuje pohledem. „Vsadil jsem na to, že budeš mít dřív něco s Haroldem, jak je to mezi vámi vypjaté, ale teď to vypadá, že to bude spíš Zayn." Baví se.