Born To Kill || Harry Styles

Chapter 28

Raya's point of view.

Se založenýma rukama na hrudi zírám na Lucu, jenž si vezme tácek a nasype na něj bílý prášek. Vezme si kartu a udělá z hromádky prášku lajnu. Po chvíli si vezme bankovku, smotá ji do ruličky, přiloží ji k lajně a vdechne všechno to svinstvo nosem. Jakmile s tím skončí, odloží bankovku na tácek a zakloní hlavu dozadu. „Seš neskutečný prase," okomentuju jeho závislost na kokainu. Po chvilce se na mě podívá, nabere si trošku prášku na prst a vetře si ho na dásně. Znechuceně ho celou dobu pozoruju.

„Dáš si?" Pozvedne obočí a přišoupne ke mně tácek.

Okamžitě zavrtím hlavou do strany. „Ani mě nehne." V životě bych si takové svinstvo nevzala. Jen jednou jsme se s Chrisem zhulili, ale tráva oproti tomuto je jako nic. „Jak dlouho tu budeme ještě čekat?" zeptám se se zavrčením. Začínám pomalu ale jistě ztrácet trpělivost. Chci už mít setkání s Victorem za sebou. Moje šance na přežití tohoto setkání je fakt mizivá.

„Už se ho nemůžeš dočkat?" Pozvedne na mě obočí. Najednou trhne hlavou k jeho počítači, kde na na něco čumí. Všimla jsem si, jak na něm furt něco pozoruje, že jsem si jistá, že hlídá kamery, kdyby se tady ukázal Harry. „Zkrátím ti čekání, baby," usměje se na mě zvláštním úsměvem, ze kterého mi přejede mráz po zádech. Opře se rukama o stůl, přičemž se zvedne a obejde stůl. Natáhne ke mně ruku, čekajíc až se ho chytím.

„Co se děje?" zeptám se zmateně, no on mě chytí za zápěstí, vytahujíc mě na nohy. Otočí mě čelem ke dveřím pracovny, jenž se otevřou a moje srdce vynechá několik úderů, když spatřím mého otce. Stojí mezi dveřmi ve svém typickém černém obleku, dívajíc se na mě. V ruce má černou vycházkovou hůl s hlavou vrány. Černé vlasy má prorostlé šedivými vlasy a jeho obličej zdobí hned několik vrásek, ale i tak vypadá na svůj věk zatraceně dobře.

„Co má tohle znamenat?" zeptá se toho kreténa, který se nad tím náramně baví.

„Nechám vás," zářivě se usměje a rychle vypadne ze své pracovny. Nezapomene zabouchnout dveře a my se tu tak ocitneme úplně sami. Carlos odešel před několika minutami a já bych dala cokoliv za to, aby tady zůstal aspoň on. Viděla jsem sice otce na tom plesu, kam mě vzal Harry, ale takhle tváří v tvář, aby věděl, že jsem to sakra já, jsem byla naposledy co mě vyhodil z domu.

Sleduju ho, jak přejde ke stolu, kde ještě před chvílí seděl Luca. Sedne si do koženého křesla, vycházkovou hůl si opře o stůl. Já si znovu sednu do křesla, nervózně si proplétajíc prsty. „Tati-" začnu, ale on mě hned zastaví mávnutím ruky.

„Nemáš právo mě takhle nazývat," řekne, zabíjejíc mě pohledem. V očích mě zaštípají slzy, které jen tak tak zaženu.

„Já za jejich smrt přece nemůžu. Udělala jsem obrovskou chybu, omlouvám se. Hrozně moc mě to mrzí," zašeptám, jak nezvládnu mluvit nahlas. Co víc by kruci chtěl? Nemůžu jim vrátit život, to je nemožné stejně jako vrátit čas a zůstat raději doma. Kdybych mohla, bez váhání bych to udělala.

„Co si mám sakra myslet, hm?!" vyštěkne po mně. „Nejdřív utečeš z domu, nezakóduješ barák a pak se dozvím, žes celou dobu byla u vraha mých holek?! Vůbec to nevypadá podezřele!" zařve po mně a já se najednou cítím takhle malinká. Takovej respekt mám jen k němu a k Harrymu.

„Já to nevěděla, zatraceně, dozvěděla jsem se to nedávno." Vzlyknu. „Nikdy bych mámu ani holky neohrozila. Milovala jsem je." Fňuknu a natáhnu k němu ruku, ukazujíc mu tak naše rodinné tetování. „Byly moje všechno."

Promne si obličej, pozorujíc moje tetování, které má on i Chris, měla ho i máma, Chiara a Angela. „Ani nevíš, jak moc ti chci věřit, mia figlia," vyřkne a moje srdce opět vynechá několik úderů, když mě nazve jeho dcerou. Neslyšela jsem to tak zatraceně dlouho. „Co mám s tebou dělat, hm?"