Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 2.

„Rozmyslel sis to?," zeptala jsem se ho netrpělivě, místo toho, abych si od něho nechala popřát dobré ráno. Má pozornost se plně přesunula na jeho tvář a především na jeho ještě pořád trošku unavené modrošedé oči, zatímco přes mé rty přeběhl slabší úsměv. Louis se na mě chvíli bez pohnutí díval, ale následně můj upřímný pohled nevydržel, a proto se pokoušel přesunout se do sedu.

„Ehm... ne," odpověděl prostě a levou rukou si projel svými vlasy. Svůj pohled neměl odvahu přesunout zpátky ke mně, i když já na to ve skutečnosti čekala, a díval se okolo nás. Slyšela jsem nekonečně vleklé, pomalé a zároveň trochu roztržité tikání hodin nade dveřmi, které jako jediné narušovaly mé překvapené zírání na jeho tvář.

„A přemýšlel jsi nad tím aspoň?," vyzvídala jsem dál a čekala, že řekne aspoň něco trochu milejšího, než z něho od včerejšího večera vypadává. Svou dlaní jsem mu přejela po jeho zápěstí, jenž se volně povalovalo na jeho stehně, a prosebně se mu snažila podívat do ustavičně sklopených očí.

„Ale jo, jasně, že jsem nad tím přemýšlel," pokýval otráveně hlavou nad celou naší nudnou konverzací o změnách v naší společné budoucnosti a svou levou dlaň přesunul na pravý hřbet mé ruky. „Nemohl jsem tady usnout. Už jenom kvůli tomu, že jsem tě neměl schoulenou u svého boku," chytil mi bradu něžně svým palcem a ukazovákem a své rty přesunul na ty mé. Se slabým povzdechnutí se mi zavřely oči a rty se mi odhodlaně natáhly blíž k těm jeho, aby se do společného polibku, který začal, více vžily.

„A k čemu jsi došel...," vydral se z mého hrdla slabý sten, když se jeho hebké rty o kousek odtáhly, aby mi mohl svými zuby můj horký ret opatrně a velmi procítěně skousnout. Doufala jsem, že konečně promluví, ale on mi místo toho zajel prsty do mých vlasů a znovu přiblížil svou tvář k té mé, čímž začal další polibek. „No tak, miláčku, já s tebou mluvím...," odtáhla jsem se o kousek a něžně ho pohladila po jeho tváři.

„Už jsem snad říkal, že můj názor na tu věc se jen tak přes jednu nos nezměnil," vydechl přebytek vzduch ze svých plic přímo do mé tváře a tím mě donutil několikrát omámeně zamrkat. Nejenom v důsledku správného pochopení jeho slov, ale i naší blízkostí, na níž jsem si ještě stále pořádně nezvykla. Dobře jsem postřehla, jak se mi čelist nevesele napnula, a já na všechno kolem něho zareagovala pouhou snahou odejít z blízkosti jeho příjemného tepla těla. „Počkej přece," natáhl ke mně okamžitě ruku a v ní odhodlaně sevřel mé zápěstí, aby si mě přitáhl zpátky na původní místo, na němž jsem seděla. Odhodlaně si mě přitáhl do své příjemné náruče a pramínky kratších vlasů mi zastrkal něžně za ucho. „Zlatíčko, řekni mi, proč jsi začala přemýšlet zrovna teď o tomhle?," zeptal se, přičemž se jeho dech odrážel přímo o kůži na mém krku, což mi způsobilo další příjemné zamrazení. Jeho bříška prstů na levé ruce se přesunuly z mého pasu v lehkém dotyku na mou tvář, které věnoval něžné pohlazení.

„A proč ne? Uvědom si, kolik mám let... Chápeš? Já si na něco takového připadám už dostatečně připravená, zralá,... Jsem si jistá, že to chci. Třeba hned," zakroutila jsem slabě hlavou a podívala se do jeho krásných očí, ve snaze v něm vyvolat alespoň trochu viny. Sakra, já potřebuju, aby ses nad tím zamyslel pořádněji a souhlasil se mnou!

„Ale já si tím zas tak jistý ještě nejsem. Vždyť si to uvědom, oba jsme ještě dost mladý a na děti máme ještě pořád dost času! Tak kam tak spěcháš? Co si o věcech na toto téma nepromluvit za dalších pět let?," zeptal se mě s nadějí ve svém prozatím stále nejistém hlase a sladce se na mě usmál. Za dalších pět let? Pět - dalších - let? To mi bude jako tobě! Co ty víš o těhotenství nad třicítkou? „Ty víš, že ti splním každičké tvé přání, po němž jenom trošku začneš toužit. Ale tohle, to po mně ještě nechtěj. Dej mi čas. Pár měsíců, let...," nepřestával se mě zlehka dotýkat, aby ve mně stále vytvářel ten pocit viny, že to já ho něčeho, proti jeho vůli, tlačím.