Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 13.

LOUIS:

„Vážně se to nestíhám naučit. Nenávidím tu blbou deskriptivu, která mi stejně v budoucnu bude na nic," bouchnul jsem naštvaně do stolu s vědomím, že pokud zítra nesložím dobře závěrečnou, ročníkovou zkoušku, všechno dosavadní studium mi bude úplně na nic. „Koho by napadlo, že rovina k protíná rovinu právě v tomto místě," zadržoval jsem v sobě všechen hněv, který se ve mně hromadil, neboť bych velmi nerad řekl před Emmou něco, čeho bych později litoval.

„Ale prosím tebe," přešla ke mně a rukama se pevně obmotala kolem mého krku, až mě její příjemný dech zastudil po stranách čelistí, na nichž se mi soustředěně napínaly svaly. Nedařilo se mi ani dost dobře vnímat příjemnou vůni jejích vlasů, které mě něžně lechtaly do tváří, ani fakt, že je mi tak příjemně blízko a já můžu cítit teplo jejího tělo. Nic mě nedokázalo odtáhnout od problémů týkajících se prostorového vnímání těles, jež mi neříkalo naprosto vůbec nic! „Když ti to nejde, tak proč sis to vybral?," zeptala se po chvíli přemýšlení, během něhož se svým tělem ještě o něco více přesunula ke mně a věnovala mi slabý polibek.

„Když jsem na tu školu šel, tak mě opravdu nenapadlo, že budu dělat zkoušku z podobné kraviny, která by se věnovala právě tomuto," odfrkl jsem si uraženě a naštvaně zavřel učebnici trigonometrie, která na mě též už velmi netrpělivě čekala. Tohle přece nebudu nikdy, nikdy, NIKDY v životě potřebovat! A pokud náhodou budu, tak se opravdu naštvu. A hned potom se zblázním.

„Tak to je docela blbý přijít na to až ve třetím ročníku," kousla se slabě do spodního rtu a hned na první pohled na ní bylo vidět, že přemáhá ironický úsměv. Samozřejmě, že si ze mě dělala legraci. Opět! Ještě ke všemu, kdyby tu právě teď byl Harry, tak by se k ní hned přidal. Tím jsem si byl naprosto jistý. „Já jen doufám, že si tak špatně nevyberu...," polemizovala na hlas a přitom mě už se svým tichým, zvonivým smíchem hladila po tvářích.

„Vážně nemám náladu na blbosti, Emmo. Nestíhám se učit a moc mi nepomáhá, že mi přesměrováváš myšlenky jinými směry," povzdychnul jsem si z plných plic a rozpojil její ruce držící mě kolem krku. „To, že se mě snažíš přinutit na to nemyslet právě teď, mi zítra moc nepomůže, nemyslíš?," docházela mi pomalu trpělivost a dokonce i snaha potlačit v sobě nutkání pochopit nesmyslnou látku. Z celého srdce jsem nesnášel cokoliv, co se týká hodin s tou čůzou, jenomže její předmět se stal ještě něčím mnohem obávanějším, než nepřiměřeně těžká zkoušení, při nichž se více než bavila nad nedostatkem vzdělání naší generace. A přitom o tolik starší, jak my vlastně ani nebyla.

„Jasně, chápu," povzdychla si rezervovaně a při svých slovech se stáhla z mé blízkosti. „Tak já se půjdu taky učit a... ty mi aspoň zítra zavoláš, jak jsi dopadnul?," zeptala se se zbytečnými obavami schovanými v jejím hlase. Nemusel jsem se ani otáčet, abych včas dokázal správně rozeznat, že z mé postele, těsně sousedící se stolem, za nímž jsem seděl, si sbírá své věci a do své teplé mikiny se dokonce začala oblékat.

„Ale ne... Emmo, já přece nechci, abys odcházela," povzdychnul jsem si hlasitě a natáhnul se pro její ruce, které jsem dobře schoval ve svých dlaních. „Zbláznil bych se tady," zformuloval se mi na tváři trochu vynucený úsměv a já zatahal za její ruce, abych si ji stáhnul na svá kolena. „Nechci být na tebe protivnej, ale začínám být nervózní. Nestíhám se to naučit, pravděpodobně to zítra nezvládnu ani na čtyřku a ještě ke všemu zanedbávám tebe," vypadlo ze mě znenadání frustrovaně, zatímco ona trpělivě naslouchala všemu, co jsem měl na srdci, a chápavě mi přikyvovala, „a to mě opravdu trápí nejvíce, to mi musíš věřit."