Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 43.

LOUIS:

„Někam jdeš?," ozvala se za mnou překvapená otázka, která hlasem patřila Emmě postávající ve futrech, zatímco já chystal ještě posledních pár věcí do batohu na cestu. Na rozdíl od ní jsem byl už dávno převlečený do sportovního, když její siluetu ještě stále zahalovala tenká látka saténového županu, co si omotala kolem svého těla okamžitě po probuzení.

„Omyl. My někam jdeme," usmál jsem se povzbudivě a k batohu připevnil plastovou láhev s obsahem dvou litrů k místu, kde už vespod leželo nějaké ovoce. „Tak se běž rychle převlíkat, ať neplýtváme časem. Šup," otočil jsem se k ní, když ona se ještě pořád opírala o futra v tom největším průvanu, a došel blíž k ní, abych ji věnoval polibek na dobré ráno.

„Ale kam?," objevily se v jejích očí dva velké, černé otazníky na místo do kuliček zformulovaných čoček, a její pohled mě dokázal akorát zmást, než cokoliv jiného. Nemá mít teď radost, že vypadneme z domu? Sakra...

„Ale no tak. Běž se převléct do něčeho pohodlného a asi i lehkého, má být velký teplo," pohladil jsem ji slabě po tváři a přitom se slabě pousmál. „Mám naplánovaný takový malý výlet, co se přesně hodí na takovou pěknou neděli, jako je právě dneska. Nech se trochu překvapit. Aspoň malinko," usmál jsem se v očekávání na ni, i když její oči mluvily za vše. Nezdálo se ji to. Nelíbila se ji ta představa, že má kývnout na něco, o čem neví prakticky vůbec nic. Což mě by za normálních okolností jedině těšilo, ale po aféře Liamovo dítě se snažím dávat co největší pozor, abych ještě já neudělal něco špatně.

„Kam to bude?," ptala se neodbytně, i když jsem se ji snažil popostrčit směrem ke dveřím a doufal v to, že tentokrát mě už snad poslechne. „Pochop, musím to vědět, abych věděla, co si mám vzít na sebe. Přece si nemyslíš, že v teplákách půjdu do centra," odfrkla si hraně a snažila se mi kouknout za záda, aby zjistila aspoň to, co se nachází v malém batohu položeném na stole. „Ne, počkej, nech mě hádat. Chceš mě vzít na stadion, aby sis zase zakopal, že? Jinými slovy budu zase sedět na lavičce a koukat na tebe. Tak na to opravdu zapomeň," zavrtěla rozhodně hlavou a vypadala, že se už definitivně rozhodla nikam se mnou nejet.

„No tak. Na stadion se opravdu nejede – slibuju. Jenom mě napadlo, že bychom si spolu mohli vyrazit třeba někam na kolech, nebo tak něco. Kdy jsme spolu takhle někde naposledy byli? Oba máme pořád hodně práce, tak proto mě napadla ta šílenost s koly. No tak, bude to fajn," přemlouval jsem ji a za pas si ji přitáhnul do své náruče. „Užijeme si to spolu. Přesně tak, jako když jsme ještě oba studovali, hm?," nadhodil jsem s lehkým pousmáním. Nemám v úmyslu se jen tak vzdát. Ne takhle snadno. A už vůbec ne teď.

„A kam chceš teda jet?," odtáhla se ode mě znovu. Její obočí bylo už maličko nakrčené. „Posledních několik dnů se chováš dost zvláštně. Děje se něco? Mám pocit, že ti nerozumím," připustila slabě a pozorně si prohlídla naše konečky prstů, co se slabě dotýkaly v prostoru mezi námi. Naše snubní prsteny v silném slunečním světle pěkně zářily a doplňovaly krásu toho druhého.

„Nic se neděje. Chci být jenom s tebou. Chci toho snad moc?," zeptal jsem se s lehkým úšklebkem a za bradu ji zvednul hlavu trošku nahoru, aby mi věnovala pohled svýma upřímnýma očima. Emma v mém náručí nakonec pokorně, ovšem docela ztěžka vydechla a slabě zakroutila hlavou záporným směrem. „Tak... Teď se běž převléct, dobře?," políbil jsem ji zlehka na spánek ještě předtím, než jsem ji pustil a tím slabě popostrčil směrem k ložnici.

............................................................

„Líbilo se ti to?," zeptal jsem se nedočkavě, když nás po krásném dopoledni plném slunce zastihl relativně silný déšť a my se choulili k sobě pod vysokými stromy, abychom se chladu co možná nejvíce ubránili. Velké sladkokyselé kapky smáčely vlasy drobné blondýnce, co se tulila k teplu vycházejícího z mého těla co možná nejvíce, a přitom mi šeptal do ucha rytmus, s nímž v pravidelných intervalech dopadal na zem. Tělo dívky v mém objetí se slabě třáslo, což ve mně vyvolávalo potřebu ochraňovat ji přesně tak, jako jsem to dělal doposud.