Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 7.

EMMA:

„Co tu děláš?," zeptala jsem se dezorientovaně a neochotně se začala sbírat ze země, což s docela zamotanou hlavou a otupělými smysly nešlo nejlépe. Zoufale jsem se tedy posadila, aby to vypadalo, že se jsem se rozhodla na zemi strávit zbytek svého mládí a do klína si položil teplou deku, kterou jsem ještě před malou chvílí za chůze skládala. „Louis mi neříkal, že přijdeš... A počkat, ty máš klíče od našeho bytu?," došlo mi až po chvíli, co jsem si ho ze země prohlížela a přitom musela trochu zaklánět hlavu dozadu, abych na něho vůbec viděla.

„Nemám, neboj," uchechtl se slabě a překvapeně se na mě z vrchu díval. „Pučil mi je na chvíli Louis, říkal, že tě Harry včera večer docela slušně zřídil, tak jsem si řekl, že si to rozhodně nenechám ujít," zasmál se a ochotně mi podal ruku, aby mi pomohl zpátky na nohy. Obočí se mi okamžitě samovolně zkřivilo, když jsem si prohlížela jeho ruku napřaženou ke mně a odmítala ji přijmout. „No tak, to byl vtip. Vstaň z té země, než nachladneš a Louis mě pak za to zabije," zakroutil hlavou a natáhl se ještě víc ke mně. Rty se mi pod jeho pohledem, který se mi podle mě trochu vysmíval, dotčeně našpulily a já si rukama raději pořádně přitulila kousek látky.

„Mně se tady líbí a Louis by ti něco takového nikdy neudělal... bohužel," zašeptala jsem a pak se na něho podívala s ironickým úsměvem na rtech. Ještě nějakou chvíli jsem si ho poměřovala pohledem, jestli to jako myslí vážně, a nakonec se radši zvedla sama. „Vidíš, i bez tvé pomoci to zvládnu," došourala jsem se pomalou chůzí a silnými bolestmi hlavy za kuchyňskou linku a podívala se, v jakém stavu, po Louisově snaze připravit mi snídani až do postele, se zrovna nachází. „Dáš si něco k pití, nebo už musíš jít?," zeptala jsem se už o trochu mileji, i když mi bylo naprosto jasné, že jeho narážky na můj včerejší stav budou pokračovat nejenom dnes, ale nejspíš už navždycky. Stejně jako mi posměšně ukazuje fotky z oslavy mých dvacátých narozenin... Na nic podobného prostě nikdy nezapomene.

„Hm... mohl bych si dát ještě aspoň café, abych neodešel s prázdnou," přikývnul zadumaně a posadil se na barovou židličku naproti mně, když jsem do rychlovarné konvice napustila půl litru studené vody. Musím si dát taky. „Můžu se tě na něco zeptat?," zeptal se mě po chvíli ticha a vyčkal na mé váhavé přikývnutí.

„Ovšem jenom pod podmínkou, že se mě nezeptáš na něco, do čeho ti opravdu nic není," upozornila jsem ho a tentokrát jsem to byla já, kdo čekal na přikývnutí toho druhého. „To znamená, že můžeš prakticky na všechno, jenom ne na...," objasňovala jsem mu, když se stále nemohl rozhoupat k tomu, aby nějak rozumně začal.

„Jo, jasně, já to chápu," přerušil mě netrpělivě a z jeho tváře se okamžitě vytratil jakýkoliv šprým. Frustrovaně se podíval na své velké dlaně a soudě podle jeho zamyšleného obličeje se snažil správně zformulovat slova, abych jim rozuměla. Hochu, to, že jsem blonďatá, ještě neznamená, že jsem i úplně pitomá! Ale to bys už mohl vědět... „Jde o tvou kamarádku, Sophii," začal dramaticky a tím znovu upoutal mou pozornost. Tiše jsem zamručela, aby věděl, že ho stále poslouchám, a kývla hlavou, ve snaze dostat z něho i pokračování. „Je docela pěkná a včera jsme si i docela pěkně rozuměli a tak...," mluvil pomalu, aby toho nakonec neřekl víc, než by mu bylo milé, a přitom stále hypnotizoval své ruce položené na stole.

„A co přesně chceš ode mě?," skočila jsem mu netrpělivě do řeči, když mi došla trpělivost, a podívala se na něho se zdviženým obočím. Do ticha, které se okamžitě rozprostřelo kolem, jsem zalila vařící vodou připravené hrnky s kávou a opatrně je zamíchala. „Sladíš?," ozval se opatrně můj hlas, neboť jsem si tím nebyla úplně jistá, a spolu s hrnkem připraveného nápoje mu podala i cukřenku, aby si nabídnul.