Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 41.

EMMA:

„Už jsem se bála, že dnes nepřijdeš," hlesla jsem tiše za jeho zády pouze omotaná v ručníku kolem svého těla, zatímco se mi po zádech kroutily mokré vlasy. Svým pohledem jsem si prohlídla Louisovu zmatenou tvář, když pohlédla na mě a pozorovala mě podobně intenzivním pohledem, jako já jeho. Po tváři se mi roztancovalo pousmání z jeho náhlé blízkosti a srdce mi při střetnutí našich očí začalo znovu tlouct hlasitě a skoro až bolestivou rychlostí do žeber. Mezi prsty jsem sevřela část látky tvořící mou bílou osušku a trochu nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou.

„Jak jako, že ses bála? Co tu děláš?," vypadlo z něho překvapeně, zatímco mě nepřestával starostlivě kontrolovat pohledem, jestli před ním stojí mé tělo vůbec vcelku. Nedovedu si dost dobře představit jeho reakci, kdyby mi něco opravdu bylo. Jen malý škrábanec a on by určitě začal vyšilovat tak, jako tenkrát. Radši si to proto vůbec nepředstavuj!

„Chyběl jsi mi. Já snad tobě ne?," usmála jsem se v návalu nepopsatelné radosti z jeho přítomnosti a divila se, že ještě pořád stojím jaký kus od něho. Udělala jsem tedy několik kroků blíže k němu a nechala svůj úsměv, aby se ještě o něco více rozšířil. Pohled do jeho očí mi působil husí kůži po celém těle. Ale zároveň já ten pocit z celého srdce milovala.

„Co? Ale jasně, že jsi mi chyběla. Dokonce moc. Ale... jak ses sem dostala?," vypadlo z něho, když se jeho obočí začínalo kroutit. Na jeho tváři byla dobře rozeznatelná jedna jediná emoce – nepochopení. Vypadal, jako bych ho při něčem načapala a on se to ze všech sil pokoušel schovat. Proč se netváří aspoň trochu, že má radost?

„No tak podvozku tvého letadla jsem se nedržela, autem jsem přes půl Evropy taky nejela a po dně jsem též nepřišla. Jak myslíš, že jsem se sem mohla dopravit?," ušklíbla jsem se, protože jeho otázka mi přišla naprosto absurdní. Ještě možná, kdyby jel jenom do Dublinu, ale přes Severní moře to snad jinak, jak letadlem opravdu nešlo. Především, kdybych tu chtěla být takhle rychle.

„Mluv vážně, prosím," vydechl hlasitě, jakoby mu docházela trpělivost, a jeho tvář ozdobil ironický úšklebek. Děláš si ze mě srandu?

„Já mám mluvit vážně? Jedu narychlo za tebou, protože nechápu, proč jsi odjel beze mě a navíc mi nejsi schopný zvednout ani ten pitomý mobil, a ještě se budeš ptát, proč jsem tady? Přijela jsem za tebou, ty moje trdlo bláznivý!," dala jsem volný průchod svým roztřeseným emocím a pod tíhou zklamání jsem se sesunula na postel, na níž jsem se posadila. „Vážně nemám pocit, že máš radost z toho, že mě vidíš," hlesla jsem rozčarovaně a pohled zabodla do mých dlaní položených volně na kolenou. Ramena se mi svěsila, jakoby nesla tíhu celého světa, a přes mé hrdlo se vytratilo slabé povzdychnutí. Koukám, že se mi to překvapení nepodařilo tolik, jak bych si přála. Nebo ono bylo geniální. Jenom Louis na to špatně zareagoval. V tom to je. V Louisovi.

„Ne, ne, já mám radost. Skutečně. Jenom jsem stále ještě dost překvapený, takže mi musíš dát pravděpodobně aspoň minutku, abych byl schopný vrátit se zpátky do reality. Chápeš?," zaprosil frustrovaně a sesunul se na postel hned vedle mě. Naše ramena se vzájemně lehce dotýkala a já poznávala, jak v prostoru mezi nimi přeskakují slabé výboje. Jako tomu bylo pokaždé.

„No, popravdě jsem z tebe teď akorát tak zmatená. Mám pocit, že tě nepoznávám," připustila jsem smutně. Myslím, že s takovouto možností jsem během cestování opravdu nepočítala. Doufala jsem v to, že si padneme kolem krku. Bála jsem se, že ho vůbec nenajdu. Ale abychom seděli vedle sebe, na nejvýš jako dobří kamarádi, tak s touto možností jsem nepočítala ani v tom nejděsivějším snu. Probere se a uvědomí si, koho má vlastně kolem sebe, nebo nechá ty ruce podél těla, jako tomu je doposud?